Naděje

Nová tvář se přišla podívat do města.
Byla nová, protože místo osmisetosmnácti jsem jich napočítal osmsetdevatenáct.
Mohl bych jít za kteroukoli. Říct ji: "Jsi to ty." Ale ten lhostejný výraz by vypověděl o všem.
Vím to. Zkoušel jsem to osmsetosmnáctkrát.
Tak tu stojím, obklopen svou černou mlhou; neviditelný. A když jdeš kolem, ještě si zakryji oči, pro jistotu.
Pak se otočím. Pomalým krokem, s hlavou svěšenou, rukama v kapsách jdu domů. Spát.
Ještě vnímám, když začíná náš sen. Sen, kde je všechno červené, modré, žluté, zelené... nádherné. Poslední, co vidím, je tvůj úsměv. Pak, až déšť mne probudí do nového dne, zjišťuji, že si nic nepamatuji. A tak jdu znovu na ulici.
Stojím a čekám.
Čekám, až dokud se neobjeví ta červená, modrá, žlutá, zelená, dokud neuvidím tvůj úsměv. Konečně, má osmistádevatnáctá. Procházíš ulicí. Déšť je náhle nádherný. Tvoří se duha, a tvůj úsměv dává naději celému světu.
Poté vystoupím ze svojí černě, stále s očima zakrytýma svými prsty.
Pomalu, jeden prst za druhým odstraňuji zábrany.
Už tu nejsi. A duhu, namalovanou na mé barikádě, smývá déšť.
S rukama v kapsách a hlavou skloněnou jdu domů.
Ráno mne probudí slunko, opírající své paprsky do mých očí.
Usměji se. Vidím červenou, modrou, žlutou, zelenou.
S hlavou vzpřímenou a povzbudivým úsměvem na rtech jdu na ulici.
Všechno tu žije. Černé mlhy všech lidí jsou ukryty v nejtemnějších koutech dnes veselé mysli.
Čekám. Nechám se odplouvat vstříc osudu toho nádherného dne.
A pak jdeš.
A já... Ne! Dnes žádná mlha. Srdce mi buší. Chci si dát prsty přes oči. Mám strach. Proto se podívám do slunce. Jak mne ráno vzbudili, tak mne dnes ovívají, dávají mi odvahu, takovou jakou cítím z tebe.
"Dobrý den..." Podíváš se na mne. Letmý úsměv.
Má osmistá devatenáctá, proč se neusměješ taky?
Obraz nádherného dne znovu smáčí kapky deště.
Nechávám tě. Mizíš s ním.