Smrt

Cítím se hrozně. Po tvářích mi stékají slzy. Mám pocit, jakoby se okamžik co okamžik za mnou objevila smrt. Chce mě. Vím to. Cítím to. Je to holý nesmysl, celý můj život. Všechno, co dělám. Proč existuju? I moje existence je zbytečná a nesmyslná. Ale měla jsem šanci svůj život změnit? Možné je, že ano. Tyhle šance už přehlížím. Proč si jich všímat, je pozdě. Stojím na útesu a vše kolem mne čeká na můj poslední krok…
Promítám si svoje pocity v hlavě. Uvědomuju si, že vlastně nemám nikoho, kdo by za mě uronil pár nicotných slz, tak proč brečet. Nebrečí-li nikdo za mě, také za sebe nebudu brečet. Je jen otázkou času, kdy se objeví přede mnou a natáhne své ruce ke mně. A já je přijmu. Tak dlouho jsem necítila teplo objetí. Cítila jsem ho vůbec někdy? Možná ano, ale nevnímala jsem ho. Přivinu se k ní a vychutnám si své okamžiky, jediné a poslední. Ano, to smrt mě obejme. Ona jediná mě chápe, a vysvobodí mě ze zkázy mých pocitů. Začnu znova, ale vždy u ní skončím, dřív než si uvědomím, že bych měla žít. A tak bloudím a toužím po svém jediném příteli – po smrti. Stále znovu. Pořád cítím touhu u ní zůstat navždy a už nikdy se nevrátit z temnoty, kde je mi přesto tak dobře. Bloudit spolu s ní a hledat a napravovat životy ostatních. Jak pošetilé je moje přání…
Nemůžu se hýbat, jen přemýšlet. Přemýšlet o něčem, co jsem za pár hloupých let stačila zažít, ale přesto mi to k ničemu není. Odejdu a mé vzpomínky si vezme ona. Jak jsem jí za to vděčná.
„Už nechci nikdy tolik trpět,“ říkám jí, a ona to pochopí. Vezme mi mou bolest. Všechnu. A pak mě nechá odpočinout po dlouhé cestě za ní, za nicotou…
Už slyším, jak mě volá. Pootevírám oči. Poprvé za tenhle život jsem šťastná. Stojí přede mnou a smutně se usmívá. Už nic necítím, žádnou bolest. Natáhne ke mně své láskyplné paže a já se k ní vrhnu. Dlouho si vychutnávám to teplo a krásu dotyku smrti. Hebké a jemné.
„Už nechci žít, chci zůstat s tebou…“ potichounku pronesu jen jí. Nikdy nic neříká, ale její mlčení mi odpovídá lépe než slova. Dívá se na mě. Cítím to. Jemně mě zvedá ze země a dál se smutně usmívá. Pak beze slov zašeptá: „Hodně jsi trpěla. Už tě dál nebudu posílat do nového života, vidím, že to nemá smysl. A tak je čas splnit tvé poslední přání…“
Jen tiše vnímám její přítomnost a cítím se být šťastná. Konečně. Věděla jsem, že mi rozumí. Poslední krok z útesu udělala spolu se mnou. Ale nepadáme. Jen tiše poletujeme nad mlhou nicoty a pod nekonečnými oblaky života. Jen já, a ona. Spolu…