Já, Stvořitel

Ano, jsem Bůh.
Dali jste mi tisíce jmen. Jsem Jahve i Budha, Stvořitel, Alláh i Šiva. Býval jsem Amonem i Baalem. Mám miliony tváří. Každý z vás mi jednu dal. Každý mě ve své duši a ve svém srdci vidí jinak. Jinak a po svém. A mnozí z vás si také osobují právo mými ústy mluvit.

Od nepaměti se všichni vojevůdci a státníci, kteří šli do bitvy, zaštiťovali mým jménem. „Za Alláha!“ křičeli jedni, „Bůh je na naší straně!“ volali ti druzí. A pak šli a řezali, sekali, stříleli a vraždili. Kdo jim dal právo? Ptali se mě snad? Já jim to nepřikázal. Ani nedovolil. Když jsem tvořil člověka, vložil jsem do něj Dobro a Lásku. Vložil jsem do něj sebe. Jenže jsem udělal jednu chybu.

Za těch časů jsem byl plný nápadů, energie a, ano, taky i slepé dobroty a důvěry. Nekryl jsem si záda. Zatímco já jsem s rozkoší hloubil propast pod Niagarskými vodopády, ďábel zatím pracoval na Závisti. Když jsem hnětl malebné norské fjordy, satan dokončoval Chtivost. A když jsem dětinsky plácal stále více a více hmoty na Mount Everest (přiznávám, byl jsem trochu megalomanský. Ale to jen z čisté radosti z tvorby), ďábel zatím vytvořil Touhu po moci. A bylo to. Než jsem na to přišel, bylo už pozdě.

Vím, že budu mít další možnost začít znovu a s čistým stolem. Polovina Země umírá hlady a nemocemi a ta druhá, co si pyšně říká vyspělá civilizace, zase ztratila pud sebezáchovy a schopnost přežít (lidé v ní si myslí, že je důležité mít tu správnou kreditní kartu a né umět rozdělat vlastníma rukama oheň a ulovit jelena). A všichni si myslí, že za ně všechno vyřeším. Né, stvořil jsem člověka tak, aby si byl schopen vždy pomoci sám. Jednou lidi zjistí, co je opravdu podstatné. Jenže už bude pozdě. Navíc… voda je špinavá a vzduch už se na mnoha místech nedá dýchat. Víte, něco stvořit není tak těžké. Celý vesmír jsem zvládl za pouhých šest dní. Ale pak to tisíce let udržovat úspěšně v chodu je přetěžký úkol. Ale já se mám starat o celý vesmír, planety, hvězdy i černé díry. Země mi ale zabírá většinu mého času. Teď jsem přišel o Pluto. Prý to není planeta. No, není, ale já opravdu nestíhám všechno.

Ano jsem Bůh. A jsem unaven. Lidé, najděte v sobě to Dobro, které jsem do vás vložil. Jinak už vás opustím. Začnu znovu a jinde. Můžu stvořit život na Marsu. Vodu a kopretiny, motýly, žirafy a do člověka zase vložím Lásku a Dobro. Ale tentokrát už si pohlídám, aby opět ďábel neničil mé dílo.

Možná ale člověka ani tvořit nebudu. Ano, skončím u delfína. Člověk je strašně složitý a vždycky se v něm něco zvrtne. Nakonec zničí sebe i všechnu krásu, kterou jsem mu dal k radosti a žití. Neudělám stejnou chybu podruhé.

Ano, jsem Bůh. Má i Bůh právo na omyl?