To ti patří, Hvězdičko

Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
Dumavě teskný. Bez nápisu,
Kdo líbal, miloval, kdo zradil

Dívka přistoupila k jednoduchému náhrobku, na čerstvém hrobě teprve rašila světlounce zelená tráva. Okolní hroby byly upravené, čas Dušiček zasypal hřbitov květinami, ať už ve vázách nebo suchými vazbami.
Jako anděl, blesklo mi hlavou. Zcela automatickými, dobře známými pohyby jsem čistil hrob rodičů od ročního nánosu mechu, lišejníků a podzimního listí. Už dávno jsem sem chodil jen z povinnosti, z nějakého sentimentálního přesvědčení, že rodiče by si to tak přáli. Rok co rok jsem se druhého listopadu uvolnil odpoledne z práce, sedl do auta a vyrazil sem, vzadu v kufru motyčku, konev, malé hrábě a na sedadle vedle sebe nechutně předražený věnec ze smrkových větví, šišek a ozdobných bodláků.
Sledoval jsem, jak dívka přináší vodu a upravuje ve váze květiny. Byla vážně nádherná, vysoká a křehká, na tohle místo se rozhodně nehodila. Až odejde, mohl bych se podívat, koho pochovala. Matku? Otce? Manžela nebo milence? Ohlédla se mým směrem a já se rychle věnoval své práci.
Nevím, kdy nebo odkud se tam vzal ten chlápek, zpozoroval jsem ho až ve chvíli, kdy se začal s dívkou bavit. Chtěl jsem se zachovat slušně, ale jejich rozhovor byl tak hlasitý, že nešel přeslechnout.

„Copak, Hvězdičko, přišla ses přesvědčit, jestli je vážně tuhej? To si piš, že je.“
Dívka leknutím upustila květinu. „Radime, co tady děláš?“
„Co myslíš?“

Až teď jsem si všimnul, jak je ten chlap obrovský. Měřil přinejmenším dobré dva metry, široká ramena ještě zvýrazňovala zimní bunda. Na hlavě měl naraženou čepici a ve tváři takový ten výraz drsného zabijáka, jak je prezentujou americké filmy.

„Hele, Radime,“ začala dívka, ale hrubý hlas ji nenechal domluvit.
„Ty domýšlivá děvko, ty si vážně myslíš, že by tě tu Petr chtěl? Sbal si to svoje pometlo a zmiz!“ Přiskočil k hrobu, vytrhl z vázy květiny a mrštil s nimi k dívčiným nohám. „Nebo mi dojde trpělivost.“
„Radime, prosím,“ naléhala přiškrceně, „nech si to všechno vysvětlit. To jsem nebyla já, já vás nepráskla poldům, přísahám.“
„Na přísahy ti seru, Hvězdičko. Tvý kecy mi bráchu nevrátěj!“
„Ale já tam vážně nevolala. Milovala jsem Petra jako nikoho v celým svým životě. Nemohla bych ho zradit!“
„Jeho ne, ale mě jo,“ zasmál se ten chlap, Radim, „myslela sis, že dovnitř půjdu já. Vědělas dobře, jakej byl původní plán. Já měl vlítnout do banky, sebrat prachy, zatímco Petr by čekal v autě. Na poslední chvíli si chtěl zkusit hrát na hrdinu. A takhle dopad!“
Dívka stála jako přimražená na místě. „Nepráskla jsem vás,“ vzlykala.

Krčil jsem se za náhrobkem rodičů, noha se mi pod tíhou těla nořila do bláta pod listím. Hlavně nedát nijak najevo, že tam jsem, že všechno slyším.
Pak se všechno odehrálo rychle a zmateně.
V kapse saka mi zrovna v tu nejnevhodnější chvíli zazvonil mobil, melodie se rozlehla po lesním hřbitově, hromotluk zpozorněl, dívka využila ten zlomek vteřiny a pokusila se o útěk. Zakopla o vystupující kořen a upadla, vlhké listí a rozmočená půda pod ním obarvily její světlé džíny i béžový kabátek.

„Varoval jsem bráchu, že na tebe jednou dojede.“ Pomalu rozepínal bundu a něco hledal ve vnitřní kapse. „Ale Petr byl vždycky blbej, zvlášť co se holek týká.“ Vytáhl pistoli a namířil na vyděšenou dívku. „Dostaneš, co ti patří, Hvězdičko. Víš, jak se to říká: oko za oko.“
„Petra ale zastřelili policajti, pokud si nevzpomínáš,“ předstírala klid, ale chvějící se hlas ji prozrazoval. „Zabij mě, ale nic tím nespravíš. Bráchu ti to nevrátí.“
„To ne, ale zbavím svět jedný zrádný děvky.“

Vždycky jsem miloval americké filmy a jejich neohrožené hrdiny. Muže a ženy, kteří jsou schopní vydat v sázku svůj život, aby pomohli jiným. Jako malý kluk jsem si přál být jako oni.
Ale tváří v tvář skutečnému nebezpečí je snadné zapomenout i na to sebevíc šlechetné přání. Zůstal jsem ve své skrýši, vyděšený jako dítě, dokud muž neodešel. Teprve potom jsem zavolal policii. Ani jsem se neodvážil na mrtvou dívku pohlédnout, s jistotou, že ten obraz bych už nikdy nevymazal ze vzpomínek.