Můra

Na posteli ležím. Přimrznut svitem žárovky.
Proud světla ruší můra.
Šelest křídel duní světem. Duní a praská jako duní a praská mé srdce. Mé já. Mé vše.
Uhrančen ladnými pohyby.
Sic hýbat se nemůžu.
Sám ležím ve tmě.
Ve tmě svého života. Ve tmě všeho života. Dračí křídla se pohybují po stěně, aniž by se jí dotkly.
Černé na bílém.
Oči těkají.
Rty se usmívají.
Pak se zhasne.
Drak zmizí, můra zmizí, kouzlo zmizí.
Oči stále svítí. Úsměv strnul.
Zhasíná světlo, zhasínají oči, zhasíná duše, zhasíná život.

První paprsky slunce dopadají na zem.
První světlo vyhání svoji sestřičku.
První pláč se ozývá za dveřmi.
Začíná nový den.
Něco usedlo na oči.
Oči se bez mžiku otevřou. Nemrknou.
"Klepy klep!!!"
Dveře se otevřou.
Podlaha sténá.
Blíž...
Blíž...
"Á, otevřeme pusinku..."
Jdi do háje, krávo!
Příště nahlas frajere.
Podlaha sténá.
Dál...
Dál...
"Prásk"
Jen postel, žárovka, okno, světlo...
Můra nikde, drak nikde...
Oči se zavírají.
Tma.
Oči se otevírají.
Světlo.
Tma.
Světlo.
Tma.
Divadelní představení bez herců a kulis končí.
Zvuky, žádné zvuky.

"Bim bam... Bim bam..."

Pohřební zvony odbíjí dvanáctou!

Člověk umírá.
Den co den.
Nečinně přihlíží svému zániku.
Občas přilétne něco, co ho rozptýlí.
Něco co dělá život životem.
Láska, nenávist, lhostejnost.