Déšť

Zbožňoval ten harmonický zvuk. Bubnování, vzdálené šumění. Kapka za kapkou končila svou pouť z nebeských výšin na parapetu jeho okna, na stromech, v trávě, na kamenech, všude, kam jen oko dohlédlo. Provazce vody dodávaly drahocennou vláhu, tak potřebnou pro veškeré bujení života.

Obrátil pohled od hořících polen v krbu, vydávajících kromě měkkého mihotavého světla také příjemné teplo a pryskyřičnou vůni. Ať se snažil sebevíc, do okolní potemnělé krajiny neprohlédl. Odraz plamenů ve skle okenní tabule znemožňoval spatřit cokoli jiného. Oheň je tak sebestředný, pomyslel si.

Prudce vstal. Zatočila se mu hlava. Rudá tekutina z převržené sklenky se vpíjela do krémového koberce. Momentálně ho vinná skvrna vůbec netrápila. Stejně už vypil až dost. Usuzoval tak z nejisté chůze a ospalé nálady. Pomalu došel k oknu a odhrnul záclonu. Svými zády zastínil světlo vycházející ze stravovaného dřeva. Prohlédl zrcadlem, zatajil dech. Na mysl mu vytanulo jediné slovo – krása. Chtěl se stát součástí této přírodní scenérie, součástí letního deště. Chtěl, aby odplavil jeho neopětované city, jeho lásku, bolest.

Otočil kličkami. Trhnul k sobě. Panty neochotně zaskřípaly, ale rám se pohnul. Sprška chladných kapek smočila jeho předloktí a posléze i tvář. Slzy se již od vody nedaly rozlišit. Otřásl se. Ani ne tak chladem, jako spíš úlevou, či vzrušením. Copak věděl? Potřeboval víc, pociťoval touhu vyjít ven a nechat déšť, aby ho očistil, regeneroval, dopřál mu zapomenout.

Odhodlaně zamířil ke dveřím. Vzal za kliku, bylo zamčeno – samozřejmě. Otočil klíčem. Kovové cvaknutí uvolnilo zámek a hráz dělící ho od venkovního světa padla. Odsunula se stranou a nic mu už nebránilo vyjít do, pro ostatní ne příliš přívětivé, noci.

Přívaly čiré tekutiny okamžitě promočily černé triko bez rukávů i moderní prošoupané džíny. Jen těžké nazelenalé kožené boty zdárně odolávaly. Krůpěje se zaleskly na hrotech trčících z jeho nátepníků i na stříbrném pentagramu patřícím neodmyslitelně na jeho hruď. Černě obarvené vlasy velmi rychle zplihly. Po účesu nezbylo ani památky.

Zaklonil hlavu a zavřel oči, nechával vodu volně dopadat na tváře, do pootevřených rtů šeptajících její jméno. Nikdy na ni nezapomene! Padl na kolena. Roztáhl paže. „Proč?!“ vykřikl do obrovitých, černých mraků. Zvuk jeho hlasu však z větší části zanikl v halasu lijáku.

V dálce se zablesklo. Klikatá linka pročísla načechraná oblaka a ozářila siluety stromů a domů. Vdechla barvy černobílému světu. Zeleň trávě, bělobu stěnám domů a celou paletu duhy zaparkovaným autům. Přízračná momentka – jak efemérní. Dunění naplnilo vlhký vzduch, přeci jen bouřka nebyla tak daleko, jak předpokládal.
Dál vystavoval své tělo napospas zuřícímu živlu. Útěcha bohužel nepřicházela. Pořád ji cítil v sobě. Jako prvního dne kdy ji spatřil. Propletenou v jeho srdci, navěky uvězněnou v záhybech jeho trpící duše. Stále viděl její tvář… Se všemi detaily. Se sladkým úsměvem a na slunci vyskakujícími pihami. S jasně modrýma, veselýma očima. S plnými rty, které se tak rády poddávaly těm jeho. Proč to skončilo? Vybavil si i její ruce. Trochu křivé prsty a jemné klouby, s nimiž strašně ráda zkoušela, co vydrží. Ten zvuk křupajících chrupavek neměl rád. Malé světlé jizvy tam, kde ji před lety pokousal pes. Úplně cítil linky jejích boků, když ji držel. Oblost jejích ňader, dokonce i slyšel slastné vzdechy, když je hladil a dráždil ty nejkrásnější vrcholky bradavek, co kdy viděl.

Nový příval slz zalil jeho smutné oči. Dal by pro ni cokoli! Dal by pro ni život! Tak proč to nemůže být jinak? Schoulil se do klubíčka do mokré trávy u kmínku mladého stromku. Myšlenky vířily chaoticky hlavou. Hledaly východisko, spásu? Ne, vracely se k ní. Jen a jen k ní…