Cesta...dál...

Je husté šero...a přece den. Cítím mrazivý chlad jenž pomalu pomaloučku prostupuje mými posledními hradbami a boří je.
Tam...za tenkou stěnou, která mě dělí od chladu a strachu je to málo maličko, co zbylo z krásných citů, snů a života.
Dnes už necítím krásné teplo, jež se kdysi rozlévalo mými žilami a bylo pro mne samozřejmostí. Nyní je tu jen chlad, který mrazí a děsí až do morku kostí.
Den je stále tmavší a tmavší, i přesto, že noc je daleko. Temné nebe se protrhlo a propustilo na svobodu své zajatce - déšť. Jedna kapka, další a další...svým monotónním kap, kap, kap ničí i tu poslední naději, abych znovu spatřila slunce. Pro mě už nikdy nevyjde...pár kapek deště zbořilo i tu poslední hradbu a já vzdám už dávno, tak strašně dávno prohraný boj.
Pomalu zavírám oči, můj dech zkracuje příval chladu... tma se najednou mění ve světlo a já před sebou spatřuji dveře... nevidím je poprvé, ale až nyní jsem našla odvahu... odvahu je otevřít a vejít.
Pomalu beru za kliku. Chlad se mění v teplo a pro mě již není žádné cesty zpět...

Přístroje začaly signalizovat nekončící rovnou čáru a doktoři se jen bezradně mohli dívat, jak jim mladá dívka, která měla celý život před sebou odchází pod rukama.
V duchu si však všichni říkali: „Další mladý život zmařený nezodpovědností a samolibostí jiných...“