Ze života psa: Kapitola 1

Jmenuji se Diblík, a jsem pes. Jen sem měl tu smůlu, že sem se narodil jako Yorkshirský teriér. Jako malá roztomilá chlupatá věcička. Vždycky jsem si přál narodit se jako vlkodav, nebo aspoň vlčák. Všichni, kdo přišli do velkochovu psů, si na mě ukazovali, smáli se a snažili se všelijak mě propašovat k sobě domů. Přece by si takovou „roztomilou potvůrku“ nenechali ujít. Moje rasa jako taková neměla ve psí společnosti téměř žádné slovo. Ostatní psi námi opovrhovali pro to, co jsme. Často si z naší velikosti dělali srandu. A tak jsem vyrůstal v nepříjemném světě…
Když mi byl rok, rozhodl jsem se vstoupit do největší psí party ve velkochovu. Vedl jí vlkodav jménem Car, a jestli mají v sobě všichni psi kus vlka, tak on musel mít v sobě kus aligátora.
Nikdo se k němu nesměl přiblížit. Dokonce i majitel se ho bál. Nikdy si ho nikdo nechtěl ani koupit. Byl to zabiják, majitel by ho už dávno nechal utratit, nebýt toho, že to byl výborný hlídač.
Car si mě však našel sám. Můj otec Ali mu prý sežral jídlo z misky, a na mně se chtěl pomstít.
Bál jsem se hodně, o tom, co děla Car se svými oběťmi, se kolovaly legendy.
Stál jsem před Carem a lehce jsem se klepal. Ostatně v přítomnosti Cara se klepal kde kdo.
Navíc z mé výšky koukat nahoru do šklebící se tlamy plné zubů není nic příjemného.
„Máš nějaký poslední přání?“ vyštěkl na mě jeden z Carových pobočníků, pitbul Sbíječka.
Majitel mu kdysi v opilosti dal jméno Mazlík. Ovšem mezi psi mu bylo říkáno Sbíječka.
Nedokázal jsem odpovědět, a ostatní psi se začali smát. Když sem chtěl odpovědět, aby mě nechali na pokoji, z hrdla se mi vydralo jen zakňučení.
Nakonec jsem sebral odvahu, a rozhodl se, vždyť Cara jsem chtěl najít, abych se mohl přidat k jeho bandě. „Mám, chci se přidat k vám!“ vyštěkl jsem s takovým klidem, že jsem překvapil i sám sebe. Ostatní psi se začali smát. Car však zavyl a všichni ztichli. Přistoupil ke mně, a přiznám se vám, že ve mně byla malá dušička.
„A myslíš si, prcku, že seš na to dost dobrej? Vodvahu máš, to jo, ale to nestačí.“ Zavrčel Car, a shýbl se ke mně.
„Nevím, jak to zjistím?“ zeptal jsem se Cara. Ten se zašklebil jako sama smrt.
„Jednoduše, pinďo. Máš deset minut náskok. Pak po tobě pudem, pokud přežiješ do večera, seš náš.“ Car se rozhlédl a zašeptal: „S tím, že přežiješ, ovšem moc nepočítej. Uvidíme se buď večer, nebo už vůbec.“
Stál jsem zkoprněle na místě, takže je se mnou ámen. Nikdo nedokázal utéct Carovým zabijákům.
„Na co čekáš? Běží ti čas!“ zařval Car, a já se rozběhl směrem k majitelovu domu. Pokud bych se dostal dovnitř, sem zachráněn. Do domu se neodvážili ani Carovi psi. Jen Car sám, a ten se honů už dávno neúčastní.
Stojím před domem, ještě mám pár minut čas. Dům je zavřený. Kdybych byl větší, otevřel bych si dveře klikou, majitel totiž dům nikdy nezamyká. S tolika psy před domem to asi není ani potřeba.
Co teď, co bude teď??? Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak skončí můj život. Roztrhají mne na kousky! Bojím se, a náhle dostanu nápad. Zadní vchod bývá otevřený skoro pořád.
Rozběhl jsem se okolo domu. Náhle jsem zaslechl štěkot. Čas vypršel. Zrychlil jsem, zadní vchod byl opravdu otevřený. Vběhl jsem dovnitř.
Náhle jsem před sebou zahlédl lidské nohy. Podíval jsem se nahoru. Nebyl to majitel, ale jeho dcera, patnáctiletá Emily. Zvedla mě ze země.
„Co děláš tady uvnitř, pejsku?“ zeptala se příjemným hlasem, tolik odlišným od Majitelova hrubého křiku a nadávek. „Utíkám před Carem!“ zaštěkal jsem si, ale vzápětí jsem si uvědomil, že přestože já dívce rozumím, ona psímu štěkotu ne.
„Někdy mám pocit, jako by jste na mě mluvili, ovšem, to není možné…“ zašeptal dívka spíš pro sebe. Já se v duchu ušklíbl na lidskou pošetilostí, na psí řeči není přece nic nesrozumitelného, když se psi naučí rozumět lidským slovům, proč se lidé, vládci planety, nedokáží naučit řeč psí? Štěkot se blížil, a byly v něm slyšet výhružky a nadávky.
„Co tady tak řvete, bastardi!?“ Ozval se z druhé strany domu Majitelův křik.