Vrah v mysli

Zavřu oči a poletím.
„Co se stalo?“ zeptal se, když otevřel oči.
„Zase jste skočil, pane Morrisone.“
„Tenhle rok už potřetí. Berete si svoje prášky?“
„Prosím?“
„Jestli berete prášky?“
„Ano, beru. Nevím, proč se to zase stalo.“
„Schizofrenie je záludná nemoc, musíte opravdu dodržovat svůj režim. Nemělo by se to opakovat. Máte štěstí, že vás tentokrát viděla sousedka a hned nás zavolala.“
„Hmm, co je to tentokrát?“
„Máte zlomené zápěstí.“
„Aspoň, že ne celou ruku, jako posledně. První patro je první patro.“
„Kdy mě pustíte?“
„Zítra.“

Ulice se za těch pár dní vůbec nezměnily. Noviny byly zastrčené pořád v tom květináči u vchodu, lidi se psy chodili neustále tou samou cestou a ani barva nebe nebyla jiná. O nic nepřišel, pomyslel si, když se šoural úzkou chodbou ke svému bytu. Klíče zarachotily v zámku a on ucítil podmanivý zápach svého bytu. Nenapodobitelný. Avšak dnes jakoby malinko ostřejší. Rozsvítil. Na stole zhaslé svíčky, v misce grapefruity a rozsypaná skořice.
„Co se tady ksakru dělo?“ řekl si pro sebe a pousmál se.
Další z jeho báječně nedokončených večírků? Nevěděl. Nic si nepamatoval. Bylo to jako nekonečně dlouhé okno. Děsilo ho to. Kolikrát se mu to ještě stane? Proč vlastně? Proč on? Jsou v tom geny nebo nějaké jiné svinstvo? Nerad se litoval, ale život k němu byl pes.
Osprchoval se a bordel na stole nechal svému osudu. Ať si třeba shnije. V ložnici zase tam, rozsvítil si a dal špinavé hadry do prádelního koše. Když se otočil, musel zůstat chvíli stát a dívat se. V jeho posteli se válela nějaká svlečená holka. Podle toho, jak měla modrý krk a bílou barvu pleti, usoudil, že je asi už chvíli mrtvá.
„Doprdele,“ zařval, když se probral z počáteční apatie. „Kdo sem přítáh tuhle štětku?“ Byl to on sám? Někdo z jeho kámošů? A jak se jí to vlastně stalo? Byla to vůbec štětka? Co když to byla úplně obyčejná holka? Co s ní bude dělat? Jak dlouho tu je? Hledá už ji někdo? Tok myšlenek nebral konce. Musel si sednout do křesla. Pozoroval ji, byla krásná, i když už v ní život vyhasnul. Vypadala, že je uškrcená, krk úplně zmodralý a znatelné škrábance. Doufal, že v tom nemá prsty. Musí teď něco vymyslet. Půjde na policii a všechno řekne? Je nemocný, na to jsou přece paragrafy. I kdyby by to byl udělal, svede to na svou nemoc. Ano, zítra tam zajde. Holku zatím aspoň zakryl dekou a šel si dát něco k jídlu. Ukázalo se ale, že není schopen polykat, tak si zakousnul aspoň ten pitomý grapefruit, co ležel na stole. Měl tak nádhernou vůni, cítil, jak se mu zatočila hlava. Myšlenky se nějak ztratily...
Probudil se. Spal? Jak dlouho? Neuvědomoval si, že by se mu chtělo spát. Pak si uvědomil, že není ve svém bytě. Ležel na nějakém gauči, který ani nebyl tak pohodlný jako ten jeho. Vstal a rozhlédnul se. Uprostřed místo byl stůl a z každé strany jedna židle. Nějaký vtip? Někdo ho unesl? Něco snad věděl? Co věděl? Nevěděl nic.. Byl zmatený, hlesnul zpátky na gauč. Vtom se otevřely dveře. Vstoupil chlap. Nemluvil, jen se tak blbě díval.
„Kde to sakra jsem,“ zařval jsem na něj.
„Jen klid, pane Morrisone. Nerozčilujte se. Už vás nebudeme potřebovat. Všechno potřebné víme.“
„Tohle vám jen tak neprojde, pánové, za únos je deset let, věčně mě tady držet nemůžete, stejně pak zavolám policajty.“
„Já vám asi nerozumím. Vždyť jste na policii.“
„Cože? Nezakryl svůj hluboký údiv.“
„Sám jste přišel. A bylo to to nejlepší, co jste v tomto případě mohl udělat, věřtě mi. Přiznání se u soudu bere jako polehčující okolnost.“
„Co? Jaká okolnost? Jaké přiznání?“
„Právě jste se přiznal k sexuálně motivované vraždě. Tu dívku jste opakovaně znásilnil a pak škrtil, až jste jí zlomil vaz. Našli jsme pod jejími nehty vaši kůži. To máte ovšem hodně krátkou paměť.“
„Já přece nikoho nezabil.“
„Bohužel asi ano.“
„Ne, já to nebyl. Byl to ten druhý.“
„Jaký druhý?“
„Tam uvnitř mě. Jsme dva. To musel být on. Já si nic nepamatuju.“
„I kdyby jste byli tři, tak mě to nezajímá, pane. V nemocnici nám řekli, že nespolupracujete při vaší léčbě, neberete prášky, to z vás činí vinného. Jste odpovědný za své duševní zdraví. Vraždil jste, i když možná z nevědomosti. To je ovšem také také vážný trestný čin. Můžete dostat až 25 let. To necháme na soudu.“
„Teď dostanete nějaké jídlo a pak budeme pokračovat. Vaše cela už je připravená.“
Dostal jsem pizzu a na celu nějaké ovoce. Mohl jsem si vybrat, takže jsem si dal svůj oblíbený grapefruit. Ta vůně.. Miloval jsem ji.
To, že jsem pak zabil vězeňskou ostrahu a vyšetřovacího komisaře, vím jen z vyprávění. Vůbec si to nepamatuju. Dostal jsem díky tomu doživotí. Mám pocit, že na těch grapefruitech něco bude…