Říkej často jak moc máš rád......

Lehnu si do postele, přikreji se peřinou až k bradě a do uší si dám sluchátka s mojí oblíbenou hudbou. Jsem tak strašně utahaná, že slyším jen úvodní píseň a už se propadám do říše snů. Vždycky se mi zdávají sny o pohádkovém princi na bílém koni - ne však dnes. Probudí mě vlastní výkřiky a slza stékající po mé tváři. Ve snu jsem viděla hubenou starou dámu s bledou tváří a černým pláštěm, jak ke mně vzahuje svůj kostnatý prst. Byla to smrt. Tu noc už jsem nezamhouřila oka. Zjistila jsem totiž, že neumím lidem říkat, že je mám ráda. Ta slza na mé tváři byla proto, že kdybych zemřela, nikdo by nevěděl, co jsem k nim cítila. Hned ráno jsem to chtěla napravit, abych měla dobrý pocit a ta zlá žena v mém snu se už víckrát neobjevila. Nikdy jsem nevěřila na osud a horoskopům jsem se smála, jenže dnes ráno jsem na titulní straně novin přečetla: ,,Láska se nedokazuje slovy, nýbrž činy!" Ano, nebudu jim říkat, jak moc je mám ráda - sami to musí vycítit. Tohle jsem si umanula po cestě do školy. Dveře třídy jsem otevřela s úsměvem na tváři, ale rázem jsem zjistila, že to nebude tak lehké, protože moje pozitivní vlny nikdo nevnímá. Pozdraví mě jen pár lidí, ostatní se věnují dopisování úkolu - zřejmě je jim přednější. Moje nejlepší kamarádka poslouchá hudbu a moji přítomnost odmávne rukou. Kdo mě vítá vřeleji je můj soused v lavici - David. Zeptá se, co jsem dělala včera a nakonec z něj vypadne, že si potřebuje opsat úkol. Taky co jiného jsem mohla čekat? Jediný, kdo z mé přítomnosti má nefalšovanou radost, je křeček Pája. Běhá mi po dlani a když mu dám čerstvý salát - má mě svou křečkovskou láskou snad nejraději. Kdyby mi někdo řekl, co jsem udělala špatně? ráda bych to změnila. Naše třída je v hodinách sehraná s většinou stejným názorem na otázku učitele - nikdo nezná odpověď, ale jinak hrajeme každý sám za sebe - popřípadě jsou vytvořené skupinky. Když se vždycky na konci školního roku volí nejoblíbenější člověk ve třídě - na prvním místě jsem já, co by učitelčin mazánek. Všichni si totiž myslí, že když mě napíší, šplhnou si u učitelky. To je ovšem kolosální chyba - učitelka si ani nevšimne a mě to akorát mrzí.
Kde je ta holka, která sem ráno vcházela s úmyslem, že jim poví, jak moc je má ráda? Nějak jí nevidím - ztratila se, protože se bojí, že se jí akorát vysmějí. Ano, plaše se podívám po mých kamarádech, se kterými sdílím jednu třídu už devět let. Jeden hlouček kluků probírá počítačové hry, v druhém hloučku kluci hrají něco na mobilu. Jedna skupinka holek pomlouvá tu druhou, která se teď něčemu směje. Jen David si čte a já tu tak koukám s divným pocitem, který mě svírá. Nevím k čemu ho přiřadit, a proto se jdu raději učit - aby mi označení ,,šprtka" sedělo. Dneska je divný den - pochmurno nejen venku, ale i na duši. Ze školy jdu zamyšlená a ani si nevšimnu rychle jedoucího auta - nejdříve slyším klakson, pak brzdy. Padám k zemi a najednou tma.... Jako by z velké dálky slyším hlasy a houkačku sanitky. Ta pobledlá paní se mi směje a poulí na mě své červené oči, její ruka je čím dál blíž. Já nechci zemřít - co rodina, přátelé - vždyť oni nic nevědí. Najednou je pryč - zmizela!
Otevřu jedno oko, hned po něm druhé. Vidím rozmazaně - přesto si nemohu nevšimnout mamky, která sedí na mém lůžku. Drží mě za ruku a brečí. Taťka jí drží kolem ramen a říká: ,,že všechno bude dobré". Na židlích okolo mé postele je celá rodina. Nadechnu se a řeknu - ,,Maminko, mám Tě moc ráda!! A vás taky - strašně moc." Usměji se i přes velké bolesti a dívám se na všechny, kdo mě mají rádi. Nemůžu si nevšimnout jejich vystrašených pohledů. Jsem na tom hodně špatně, jak mi řekne i pan doktor, po kterém si vyžádám pravdu. Věděla jsem to sama - a proto si suchými rty poprosím o tužku a papír. Nejvíce času jsem asi strávila ve škole, a proto doufám, že i po mně se bude někomu z mých spolužáků stýskat. Chvějícíma rukama vezmu pero a začnu psát.
Ahojky všichni!
Ležím tu na nemocniční posteli a koukám se na vystrašené pohledy všech kolem. Nikde nevidím nikoho z vás, myslím - že by vás za mnou stejně nepustili. Přesto mě to mrzí. Asi před týdnem jsem se na vás koukala, jak jste rozděleni na skupiny - jak se nedokážete smát společně. Nikdy jsem nikam nepatřila a mezi vámi jsem putovala jako tenisový míček - podle toho kam jste mě poslali. Teď jsem za to ráda, protože jsem měla tu šanci poznat vás všechny - sice někoho víc a jiného míň, ale zdaleka ne tak jak bych za společných devět let měla a hlavně jak jsem si vždycky přála. Vypadá to, že už vás víckrát neuvidím, a proto vám přeji, abyste se dostali na vysněnou školu, měli jste se fajn a hlavně se pořád smějte - za každé situace, protože smích léčí. Nikdy se nenechejte nikým a ničím odradit a zústaňte takoví, jací jste. Vím, že jsem se vás naotravovala dost, když jsem po vás chtěla peníze coby pokladní, nebo jsem vám lezla na nervy, když jsem vám vyřizovala vzkazy od učitelů. Nebo když jsem jako pesimista včechno viděla tmavě a svůj názor jsem musela šířit dál - přesto všechno mám poslední přání - vydržte to spolu alespoň ten poslední rok v dobrém, smažte všechny ty hranice mezi skupinami a užíjte si to společně! Chtěla bych vám říct: ,,že vás mám strašně moc ráda!" a taky jen taková rada - neříkejte to jen, když umíráte - dokazujte to lidem, které máte rádi často - aby to věděli! Nikdy na vás nezapomenu - na to jak jsme se s Davidem všemu smáli, na Sandru (mojí nejlepší kamarádku), že i přes její chyby, které se teď objevily a všechny ty neshody byla jeden z nejmilejších človíčků, které jsem kdy potkala. Na Honzu, kluka, který měl neustále pravdu a stejně měl vždycky svůj vlastní názor. Na Lenku - holku, která měla tisíc kluků - všechno nám to vypravovala a trochu mi připomínala šeherezádu - taky měla tisíc a jednu lež. Na věčně pohodovou Žanetu, smějící se Katku, chytrého a hádající ho se Marka, na podivína a kluka, který byl originální - na Romana! Na milého kluka, který nemá svůj názor - Michala. Na vás všechny, protože jsem toho s vámi zažila spousty. Super zážitky na výletech a pak taky pár problémů v podobě objevené šikany. To všechno jsme ale zvládli a nijak nás to nevykolejilo. Já doufám, že jsem nikomu neublížila a jestli ano, tak se strašně moc omlouvám. A taky jsem vám chtěla říct, že i přestože odsuzujete chyby svých přátel - nemusí to znamenat, že je nemáte rádi!
Vzpomínejte na mě jen v dobrém - vaše Lidna! P.S. doneste mi občas nějakou kytku!:-)
Papír přeložím a zasunu ho do bílé obálky, kterou položím na stůl. Rodičům vysvětlím, že jí mají donést do školy. Naposledy se na ně usměji - a moje chvějící ruka klesne na postel. Z dálky slyším - máme a budeme Tě mít rádi vždycky!! To už mě ale ve svých spárech drží ta ošklivá žena. Teď už ale navždycky...