Stíny minulosti

Skupinka mladých lidí seděla kolem velkého stolu a vzpomínala. Stejně jako každý rok. Posledních sedm let patřil tento den vzpomínkám na osobu, která už s nimi nebyla, ale i přesto mezi ně navždy patřila. Kdysi se stala jejich součástí, ani její smrt nedokázala tuto skutečnost změnit.
„Občas mám pocit, že všechno je jen velký vtip, že se Magda za chvíli objeví ve dveřích. Byla mojí kamarádkou, oporou v těžkých chvílích a já ani na jeden den za těch prokletých sedm let neměla pocit, že by její opora zmizela.“
„Nikdy úplně nezmizí Sáro, vždycky si něco z ní poneseme v sobě.“
„Chtěl bych vám vyprávět něco, co jsem nedokázal celých sedm let říct a nikdy si nedokážu odpustit.“ Nikdo si nevšiml postavy, která se zastavila ve stínech výklenku a tiše naslouchal jejich rozhovoru.
„Co Tome???“
„Je to hodně osobní, ale i tak chci, abyste se dozvěděli co jsem udělal. Před osmi lety jsem s Magdou strávil překrásnou noc a potom odešel a neozval se. Nejkrásnější noc jakou jsem kdy zažil. Nikdy mi nemohla odpustit co jsem udělal a já dodnes lituji. Musel jsem jí strašně ublížit a vlastně i sobě, protože jsem jí miloval a miluji ji stále. Jen si přeji, aby mi někdy mohla odpustit, ale odpuštění dostat nemůžu. Tenkrát jsem ztratil ženu, kterou jsem miloval, ale jen vlastní vinou. Možná, že kdybych neodešel, zůstala by a mohla žít.“ Všichni na Tomáše překvapeně zírali, ale až Sára po chvíli dokázala přerušit ticho, které zavládlo kolem stolu.
„Máš pravdu v tom, že jsi jí ublížil. Dostal jsi ji na samé dno, ale i tak tě milovala. Nikdy nepochopím proč tě nedokázala nenávidět, i když by sis nenávist zasloužil. Nikdy se s nikým necítila tak jako s tebou, myslím, že ti odpustila už tehdy.“ Postava se konečně odpoutala ze stínů a vešla do salonku. Po tvářích jí stékaly slzy. Všichni překvapeně vzhlédli a zírali na ni jako by spatřili ducha.
„Máš pravdu Sáro, odpustila jsem mu už dávno. Vlastně ani nebylo co odpouštět. On se rozhodnul a odešel, jen nevěděl, co ztrácí. Spíš já bych se měla omluvit a žádat o odpuštění, odpuštění za sedm let lží. Ale musela jsem.“ První se z naprostého šoku vzpamatoval Petr.
„Ty žiješ?“
„Ano, bohužel ano. Nejsem duch, ale ani nejsem ta dívka, která před osmi lety odjela. Stalo se příliš mnoho věcí. Teď už můžu vše říct, už není nikdo, kdo by vás mohl ohrozit. Vím, že taková lež jakou jsem vytvořila se nedá odpustit, ale o odpuštění vlastně ani nežádám. Chci vám jen říct pravdu, potom se vrátím zpátky do světa, kterým jste díky bohu nedotčeni.“ Dlouze se odmlčela a téměř proti své vůli setřela slzy, proudící jí po tvářích, nadechla se a začala vyprávět.
„Před osmi lety, když jsem přijela do Států, jsem se večer vydala na procházku a omylem vyslechla rozhovor, který mi nenáleželo slyšet, i když jsem díky tomu zachránila život vysoce postaveného muže. Viděli mě a nechali na té ulici s tím, že jsem mrtvá, nebyla jsem. Doktor mi vždycky říkal, že jsem vstala jako Phoneix z popela. Já ale nevstala z popela, vstala jsem z mrtvých. Byla jsem devět minut v klinické smrti. Dostala jsem na vybranou. Program na ochranu svědků – čili žádná možnost návratu už NIKDY bych se nemohla vrátit. Zvolila jsem druhou možnost a prošla výcvikem, po kterém jsem nastoupila ke zvláštnímu týmu FBI. Rychle jsme se vypracovali a našli si svůj obor. Dokonce se o nás říkalo, že jsme nejlepší – nevím, co na tom bylo pravdy, ale posílali nás na ty nejtěžší akce. Byli jsme skvělí tým a hlavně dobří přátelé – byli jsme rodina.“ Po tvářích jí znovu začali kanout slzy.
„S jedním z nich jsem dokonce žila, dokonce jsem ho svým způsobem milovala, stejně jako on mě. Při jedné akci nás někdo prodal. Past, obrovská past. Všichni zemřeli, nikdo nezůstal. Trvalo dva měsíce než jsem se dostala z nejhoršího a doktoři si byli jistí, že přežiji. Při tom výbuchu zemřel i poslední člověk, který mohl ohrozit někoho z vás. Stála jsem nad hroby lidí, kteří si našli místo v mém srdci, takže vím jak moc bolí ztratit, proto jsem dnes tady – přišla jsem zničit tu lež, kterou jsem vytvořila. Teď už můžu přijít bez toho aniž bych z vás udělala chodící terč. Je tu ale ještě jedna věc, kterou lékaři zjistili při mém pobytu v nemocnici po tom výbuchu. Našli mi rakovinu v pokročilém stádiu, už se nedá nic dělat – proto jsem tady. Tobě Tome povím jedno, odpustila jsem ti už dávno, vlastně hned a milovala jsem tě tenkrát a miluji tě stále. Nic víc nemám na srdci. Doufám, že mi jednou odpustíte. Omlouvám se…“ S těmito slovy vstala a spěšně opustila místnost. Poslední věc, kterou chtěla vykonat splnila. Mohla odejít. Věděla, že nemůže zůstat – umírala. Už nebyl lék, který by ji mohl zachránit. Tomáš vyběhl za ní a chytil jí za ruku.
„Takhle nemůžeš odejít.“
„Já musím bude to tak pro vás jednodušší.“
„Proč myslíš. Ztratili jsme tě jednou nechceme tě ztratit znovu.“ Se slzami v očích mu pohledla do očí a prsty něžně zmapovala jeho tvář. Po chvíli přitiskla svoje rty na jeho a znovu po letech vychutnávala jeho blízkost.
„Právě proto musím jít, abyste mě nemohli znovu ztratit. Věř mi, není nic horšího než se dívat jak člověk na kterém ti záleží umírá.“
„Ne Magdo, nenechám tě odejít, znovu ne.“
„Budeš muset Tome… Umírám. Ať zůstanu nebo ne, skončí to stejně, zemřu a to hodně brzy.“ Hleděl na ni s bolestí v očích a nevěděl co říct.
„Vím, že tě ztratím navždy, ale dej mi alespoň ten čas co nám zbývá. Ztratili jsme ho příliš mnoho.“
„Ráda bych, ale nemůžu. Nech mě jít, bude to tak snazší.“
„Ne!!! Nenechám, nechal jsem tě odejít jednou a byla to strašná chyba, které dodnes lituji, neudělám ji znovu. Pořád ještě máme nějaký čas, neodháněj mě prosím. Nikoho z nás. Chceme být s tebou.“ Znovu se zahleděla do jeho očí ve kterých už nyní byly slzy a němě přikývla.
„Já už tě neopustím, nenechám tě odejít Magdo. I když máme tak málo času, prostě ho prožijeme jako by to byly celé věky.“ Pevně ji sevřel ve svém náručí.

* * *

O 8 měsíců později
Okolo hrobu plného květin už zůstali jen přátelé a i ti se postupně se slzami v očích začali rozcházet, aby ho nechali rozloučit se s jedinou ženou, kterou kdy miloval a teď navždy ztratil.
„Neříkám sbohem lásko, protože tě nikdy nedokážu nechat úplně odejít. Vždy půjde část tebe se mnou. Prožili jsme sedm měsíců jako sedm let a já budu vždy vzpomínat. Jednou se zase sejdeme a budeme spolu. Miluji tě…“ Položil na její hrob jedinou rudou růži. Věděl, že je milovala, stejně jako věděl, že milovala jeho. Bojovala do poslední chvíle. Bojovala za dny, hodiny a minuty, které by ještě mohli strávit spolu a potom navždy odešla. Navždy však zůstala vepsaná hluboko v jeho duši a v jeho srdci.