Vracím se domů

Vracím se domů, vlastně jsem ani nevěděla, kdy se mám vrátit, ale věděla jsem, že dřív nebo později to stejně budu muset udělat.
Uvnitř mě zápasí tisíce nových otázek, obrazců, melodií, které mi přehrávají v hlavě uplynulé dva měsíce.
Nemusela jsem ještě odcházet, žádný čas strávený s přáteli není dost dlouhý, ale i tak. I oni se za chvíli vrátí domů.
Měla bych být nešťastná, že se bavím s lidmi, co jsou o tři roky mladší než já, ale já jsem šťastná, že je mám.
Vracím se domů a přemýšlím, co se za dva měsíce změnilo. Já. Jsem jinačí. Tvrdší, méně důvěřuji a špatně se chovám, ale uvnitř jsem stále stejný "vesničan" s baladou v srdci. Věřím, že má ta moje balada šťastný konec.
Cesta, po které jdu, je náhle tak jiná... Co jsem se po ní naběhala, najezdila, nachodila. Byla rozpálená nebo mokrá, ale beztak byla mou cestou k přátelům. Teď je suchá, ale bez života, bez kol, aut či lidí na ní. Je dost daleká. A já jako bych se na ní zmenšovala a vzdalovala se jí.
Procházím kolem všech domů, vlevo teče potok a je v něm mrtvý potkan, včera mi jej Katka ukazovala.
Vracím se domů a za sebou stále slyším smích mých přátel. Smějí se, sedí na prolézačkách a na schodech a za chvíli tam příjdou kluci hrát floorball a zase se budou předvádět, před holkama.
Stále v hlavě slyším hlasy, co mě přemlouvají, abych ještě chvíli zůstala.
Vím jednu velkou věc, že už patřím k vám. Už dávno se nebojím vyjít ven, že budu muset poslouchat nadávky, místo nich slyším Ahoj!
Vracím se domů, ale s čistým srdcem. Není to konec, ale nový začátek a příští rok bude ještě hezčí.
Vracím se domů a vím, že v nejlepším se má přestat, tak ať je náš rok školy co nejrychlejší a nejlepší a další prázdniny ať zase stojí za to.