Kino vzpomínek a divadlo duše

Hledím nepřítomně do stropu pokoje, ve kterém je jen postel a zasmušilé ticho. Ležím uprostřed něj na té posteli s veselými motivy, ale nikdo se nesměje. Ticho jako by se valilo ze stěn dolu, dolu do nicoty duše. Otočím se na bok a nepřítomně koukám do stěny, bílé a hladké. Oči se zavírají a ticho se mění v ozvěny vzpomínek. Běhají mi před očima, jako film v prázdném černobílém kině. Každý záběr je krásný, ale vždy je ta krása poskvrněna mnou. Jak děj běží, uvědomuji si, že tohle se nemělo nikdy stát. Film začíná být čím dál tím víc ohyzdný. Stává se z něj horor, noční můra. Veselý horor. Když rozpor začíná být už nesnesitelný, uvědomuji si, že tohle už nejsou vzpomínky, ale realita. Realita bez pozlátka z laciných nadějí. Skutečnost naprosto pravdivá, bez lidských citů a problémů. Ohromen se dívám na sebe sama tak, jak se neznám. Snímky běží rychleji a rychleji…
Jsem opět vzhůru. Zase bílá hladká stěna. Usínám znovu, obrácen na druhý bok. Divadlo, temná opona se zvedá a na mě hledí zrůda. Zvláštní, někoho mi připomíná. Vypadá starý, strašně starý a jizvy minulosti se nemilosrdně zařezávají do jeho čela. Z pod několika předčasně zešedlých vlasů na mě civí zakalené zelené oči. Vypadají naprosto nepřítomně, ale přesto mě bodají jak kopí. Na sobě má hadry, kdysi celkem kvalitní oblečení. Hrbatý, zmrzačený celoživotním mučením. Náhle se zornice roztáhnou děsem a z jeho hrdla se vydere výkřik. Jekot neslučitelný s lidstvím. Jekot stokrát horší než vytí psa, který umírá pomalou a bolestivou smrtí. Z jeho vráskami zbrázděného čela vyraší ledový pot. Pomalu se otáčí. Teprve teď je vidět příčina jeho zvláštního strachu. Zvláštní se jeví až teď, protože za ním stojí dívka. Krásná, v bílých šatech oděná. Hledí na něj laskavě, pohled, který utiší i nářek umírajícího člověka. V naprostém tichu se zdá zrychlený tlukot srdce toho tvora jak bušení bubnů, někde v dáli ještě doznívá ozvěna jeho řevu. Kreatura udělá dva malé krůčky směrem k dívce a s každým z nich je spojeno zrychlení tlukotu srdce. Dívka znejistěla, ale usmívá se dál. Je krásná, výraz anděl nevystihuje ani z poloviny to, co je. Ona také není člověkem, jak by mohlo být něco takového člověkem? Ve ztemnělé atmosféře svítí nádhera té dívky na sedadla prožraná moly a ztuchlé závěsy a činí z nich přepychový nábytek. Udělal další krok. Neznatelně se třese, vrásky se prohlubují, před očima stárne o další roky, tlukot přechází v bušení, bušení duše na tělo zevnitř. Veškerou sílu dává do dalšího kroku. Udělal. Bušení je už tak rychlé, že splývá v jednotný zvuk. Zvuk, ve kterém je cítit naděje na vysvobození z bouře bolestí. S tímto krokem dívka odvrátí své jasné oči a odchází zanechávaje tu ubohost samu. Netvor se na mě podívá, pomalu. Vidím nenávist, velkou nenávist vůči mně, ale zároveň prosbu, žádost o vysvobození. Zornice se rozšíří a v nezaznamenatelném okamžiku mě bolest přikove ke křeslu. Bolest vzpomínek toho tvora. Okamžik prohlédnutí, jsem to JÁ! Řve, ječí, ale ústa má zavřená. To jeho srdce. Náhle je ticho, ozvěna řevu je pozvolna vstřebávána závěsy, opět ticho jako v hrobě, zaostřím na scénu a nevidím ho. Vidím ale zkrvavené závěsy, celá scéna je rudá krví. Je všude, kape z každého cípu látky, krev nevinného, ale přece umučeného. Cítím železitý pach typický právě pro krev, sám promočen v rudém zoufalství. Zděšen hledím na tu scénu, když se rozsvítí světla a objeví se uklízeč. S povzdychnutím začne uklízet a hvízdá si. Podívá se do mé vyděšené tváře s předstíraným údivem a nepoznatelnou mimikou mi naznačí, že představení skončilo a on má práci, každodenní rutinu.
Kruté kino minulosti, vzpomínek uložených v hlavě, jen čekajících na analyzování. A ještě krutější divadlo duše, které dává lidem čistou pravdu, osud nezměnitelný. Opět ležím, na zádech v posteli s veselými motivy, ale nikdo se nesměje. Z žil uniká život, stejně jako moudrost uniká z lidstva. Usínám s vědomím, že jsem sám sobě ušetřil bolest a zklamání.