Majka

Zrak jsem upírala do tmy před sebou. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu zaslechla zvuk? Naučeným a hojně používaným pohybem ruky jsem zapnula lampičku. Oči byly na okamžik ozářené náhlým silným světlem, ale byla jsem si jistá, že u mé postele někdo stojí. Stojí a… panebože! Vždyť to je má kamarádka Majka, obličej má smrtelně bílý, rty suché a popraskané a v očích prazvláštní směs strachu, zlosti, hrůzy, nejistoty, odhodlání… K čemu?
Ruce za jejími zády nervózně svírají nějaký předmět, prsty zkoumají jeho strukturu a vzájemnými dotyky si dodávají odvahu.
Ale co tady Majka pro všechno na světě dělá? Jak se dostala dovnitř? A to šla dva kilometry od svého domu až ke mně v noční košili?! Začínám mít oprávněný pocit, že tu něco nehraje. Ne, dokonce tu něco hodně podezřele smrdí.
Bezmyšlenkovitě a ze zvyku jsem koukla do zrcadla na stolku, upravila „účes“ a prohodila: „Májo, co ty tu?“ můj hlas vyzněl v tichu noci zvláštně.
„Drž hubu,“ zašeptá Majka a švihem přemístí ruku zpoza svého těla před mou hlavu. I s celou dobu žmoulaným předmětem.
V šoku civím na kruhovou hlaveň a absolutně nic nechápu.
Snad mě nechce zabít, zbláznila se?! Ale nemá přece důvod.
Nebo…
Ruka se jí klepe. Vůbec se celá chvěje a v ruce drží tu věc u mé hlavy. Stačil by jeden krátký, jednoduchý pohyb a byla bych mrtvá. Ale já nechci umřít, zítra mě čeká casting, nemůžu si dovolit tam nejít, to prostě nejde…
Ále, co mě to napadá, je noc, jen se mi něco zdá.
Promnu si oči a Majka tam pořád je, svírá revolver a naříká. Nerozumím jí, brumlá si cosi jakoby cizím jazykem, ale tón jejího hlasu je jednoznačně nešťastný.
To je všechno tak absurdní, jako vyrobit z mrtvého žirafu, vlastnící několik milionů dolarů a právě pokuřující se svou gorilí ochrankou ty nejlepší kubánské doutníky!!! Haha, fakt vtipný…
A pořád svírá ten revolver a nevypadá, že by ho chtěla pustit. Nevím, co dělat. Ono není jen tak se probudit v jednu v noci a ještě u toho rozumně myslet. Pokud se v této situaci vůbec myslet dá. Zatím je na mě mířeno pistolí poprvé, netuším, jak se zachovat, ve škole se to neučí a rodiče mě z vlastních zkušeností také nemohli informovat.
Tak co sakra dělat? Nejsme ve filmu.
Mája přešlápla, napnula paže, pak se jí podivě zaleskly oči a tu věcičku, o které jsem neměla ponětí, že by jí některý člen její velké rodiny vlastnil, si přemístila od jedné hlavy k druhé. Od mé k její.
„Sylvi, já ti musím něco říct.“ Tváře jí zaplavil příval slz. Trojbarevné vlasy jí padaly do mokrých očí a ještě víc je dráždily.
„Já už nechci žít. Nemůžu… Nezvládnu…“ drmolila a já při jejích slovech zarývala nehty do matrace.
Konečně se kromě mě probudil i mozek a začal „šrotit“.
„Ty jsi jediný člověk, kvůli kterého by život stál za to. Ale nejde to. NEJDE!… Řekni mámě a tátovi, že to nebyla jejich vina,“ roztěkaně se usmála a pokračovala: „A té pitce Ladě vyřiď, že ji nenávidím. A jemu…“ hlas jí zradil, a tak zas jen tak stála a zírala na mě a já na ni. „Tak já jdu,“ šeptla.
„Nééééééééé!“ vyjekla jsem, avšak pozdě.
Stiskla spoušť.
Klap.
To bylo vše. Ticho. Žádná rána, žádný dunivý zvuk padajícího těla. Ani kapka roztříštěného mozku.
Jen „klap“.
Víc nic.
Opatrně jsem odkryla oči. Mája tam pořád stála a chápala snad ještě méně než já.
Konečně se mi v mozku dozapojovaly všechny obvody a já konečně zareagovala, a zatímco kamarádka jako v transu stála přikovaná k podlaze, skočila jsem po zbrani a bezmyšlenkovitě a aniž bych věděla jak, jsem otevřela zásobník – ani jediný náboj.
Najednou si Majka se slovy „já zapomněla“ sáhla do kapsičky u pyžama a mezi prsty se jí zaleskly patrony. Chytla jsem ji za pas a stáhla na postel. Zlatavé válečky se rozkutálely po koberci.
Zajíkala se a já brečela s ní. Najednou mi vše začalo docházet, s opožděním, ale tím intenzivněji jsem to vnímala. Jak by to dopadlo, kdyby nezapomněla doplnit zásobník, ne, nechci to domýšlet.

Píšu Máji dopis. Už jsem je přestala počítat, tolik jich bylo. Posílám je do léčebny a odtamtud mi také přicházejí odpovědi. Mrzí mě, že za Majkou nemůžu jezdit častěji, ale dopisy jsou taky fajn.
Neustále cítím obrovské pocity viny. Přímo před mýma očima se dělo něco nepřehlédnutelného a já to přesto neviděla. Jak jsem mohla být tak sobecká, stále jsem mluvila jen a jen o sobě a koukala do zrcadla, které mi znemožňovalo výhled na kamarádčinu ničící se duši.
Majka měla kluka a já jí ho samozřejmě záviděla. Kdybych chtěla, sbalila bych ho během pár minut… Byl krásný. Vysoký, namakané tělo, uhrančivý pohled zpod pramenů havraních vlasů – prostě „pan božský“, jak se říká. Ale v nitru byl prožraný špatnými vlastnostmi jak mrtvola červy a brouky mrchožrouty. Poslední dobou začal být k Máje surový a místo, aby se milovali, odporně ji znásilňoval a bil.
Vrazila bych si pár facek, že jsem si ničeho nevšimla. A ještě jsem ji zatěžovala svými malichernými problémy. Nebýt mého samolibého chování, Mája by nikdy nebyla tam, kde je.
Po té hrůzné události a prvním dopisu z léčebny, ve kterém se mi se vším svěřila, se snažím na život nahlížet jinak.
Měla jsem se za hvězdu, ale co jsem byla doopravdy? Nula. Nula! Naprostá NULA! Až teď se stávám opravdovým člověkem.
Jen nechápu, proč Majka, proč ona musela trpět, aby se mé pomněnkové oči konečně pořádně otevřely. Jsem moc hezká, ale krása není vše. Marek byl také krásný. Zvenčí. Ale uvnitř? Arogantní sebevědomý násilník, jemuž tlustí pomyslní červi požírají poslední zbytky lidskosti, pokud ještě vůbec nějakou má…