Ne všechno je takové,jaké se zdá!!

Je krásně teplá letní noc. Na skoro rozpadlé lavičce u rybníka, na kterém plavou dvě labutě, sedí dívka oblečená do sněhově bílých šatů. Ve tmavých, dlouhých, kudrnatých, černých vlasech má rudou růži. Na tváři jí pohrává jen letmý náznak úsměvu. Její pohled je zaměřen na kopec, za kterým zapadá stále zářivé slunce. V jedné ruce drží knížku poezie a v druhé, kterou má volně položenou na lavičce, má kytičku kopretin. Za jejími zády je znatelný stín chlapce, kterému však není vidět do tváře. Jeho ruka je položena na dívčině holých ramenou. Všude kolem té krásy jsou desítky staletých břízek.
Tohle všechno jen zdánlivě připomíná romantiku letní noci. Jenže zdání klame a člověk nesmí věřit všemu, co se na první pohled zdá pěkné. Když se totiž podíváte pozorně, uvidíte bledou dívku - něco kolem patnácti let - která sedí na kusu dřeva u zapáchající bažiny, nad kterou létá párek černých havranů. Je oblečená do kusu špinavého a rozthaného hadru a ve splihlých černých vlasech má bodláčí. Po její tváři stéká jedna velká slza, kterou se snaží neobratně utřít. Její pohled je sklopen k zemi a přímo nad ní zapadá rudé slunce, barvou připomínající krev. V jedné ruce drží kus papírů, na kterém je vzkaz. A v té druhé volně položené je uschlá kytička sedmikrásek. Na jejíchž ramenou má ruce položené opak jejího strážného anděla, špatný rádce. A kolem toho všeho je několik stromů s větvemi připomínající pařáty nějakého zvířete. Dívka tu tak sedí už nějakých pár let - bez zamhouření oka. Je smutná, vyčerpaná a hlavně úplně bezradná. Chce se jí křičet a pomoci alespoň někomu, kdo je stejně jako ona byla znechucený životem. Chce říci někomu, komu se život kvůli maličkosti bortí jako domeček z karet, že vždycky je šance začít znova a někde jinde. Lidem, co je trápí láska, by chtěla říci, že vždycky se najde někdo, kdo má rád. Ať už tajně, nebo se k tomu veřejně přizná. Ale že se zkrátka vždyky najde někdo, kdo o vás jeví zájem, že na světě nikdy nejste sami. Nemocní ať nikdy neztrácí naději, protože ta neumírá, nebo vždycky jako poslední. Všem těm, co je něco trápí, by chtěla vzkázat, že nic netrvá věčně. Z lásky se za čas stane nenávist, ze štěstí je během několika málo minut neštěstí a z právého přítele klidně může být nejhorší nepřítel. Ale všechno se dá začít jinak a s někým jiným, protože vy musíte věřit především sami sobě a ne někomu cizímu. Klást na srdce by chtěla i všem těm šťastně prchajícím, kteří problémy neřeší. Před problémem se totiž nikdy neuteče, a proto byste je měli řešit zavčasu. Abyste pak nebyli mezi skupinou smutných, kteří mají sklony k sebepoškozování. A celkově se radujte z každého nového dne, protože s novým dnem načínáte čistý list papíru, který nemusí být se škrtanci a chybami. V životě se totiž nedá nic vyzmízíkovat a za své činy musíte vždycky zaplatit. Tohle všechno má ta pobledlá dívčina na srdci, ale nemůže to nikomu říci - je pozdě. Její slova by stejně nikdo neslyšel.
Jmenuji se Andrea. Sedím na polorozpadlé lavičce a v rukou držím obraz mladičké dívčiny v bílých šatech. Vždycky jsem k tomuto obrazu měla zvláštní pouto - je tajemný a ta dívka na něm živá a přece tak mrtvá. Stačí se na ten obraz podívat z jiné strany a hned vidíte všechno jinak. Přesně tak bych vám nyní mohla připadat já. Na povrchu se držím - jsem statečná a nebrečím. I smích bych dokázala předvést, jenže by to byla jen hra. Ve skutečnosti je mi tisíckrát hůř. Dnešek začal úplně normálně, ale skončil mnohem hůř než ty předešlé. Ve škole se mi opět všichni posmívali, kvůli rovnátkům a brýlím. Taky kvůli mé nerozhodnosti a hlavně sebelítosti. Navíc jsem se dozvěděla o dvou nedostatečných z hlavních předmětů. Podsud bych byla schopná to přijmout, ale když v jeden den příjdete o dva milované lidi, myslím si, že i s tím největším bezcitou by to pohnulo. Nejdříve mě před branou školy čekal můj kluk, Tomáš. Dneska se ani neusmál a posadil mě na nejbližší lavičku, která byla při cestě. Ledově klidným hlasem mi oznámil, že to všechno byl jen omyl a že klidně můžeme být přátelé. Se slzami v očích jsem se mu vytrhla a utíkala k babičce. Mojí spřízněné duši. Už jako malá jsem k ní chodila raději než domů. Když se mnou něco bylo, babička to zaručeně poznala. Jenže dnes, hned jak jsem vešla, mě překvapil zvláštní chlad. V babiččině oblíbeném křele seděla sousedka, která mi sdělila: ,,Babička na tebe čekala, věděla, že příjdeš. Mám ti dát tenhle dopis," zemřela!!! Moje milovaná babička zemřela! Nevím kudy kam - s obrazem v jedné ruce, v druhé s dopisem a batohem na zádech jsem utekla pryč ode všech. Brečím, smývám všechna líčidla. Beztak se nikomu nelíbím. Tomáš mě nechal být a kamarády nemám žádné. Nemám tedy pro koho být hezká. Já nikdy jsem nechápala sebevražedné úmysly a odsuzovala jsem dívky, které třeba skočily pod most jen kvůli tomu, že je nechal kluk. Ale nyní cítím tu bolestnou ztrátu na své kůži a pocit to není příjemný. Otevřu dopis, ve kterém je jedna věta: ,,Andrejko, vždycky si vzpomeň, že jsem s tebou, ať se děje cokoli - že tě mám ráda," přes slzy už ani nevidím. Přesto neustále házím okem z obrazu na žiletku, kterou jsem vytáhla z batohu (zrovna dnes jsem se chtěla holit, takže to je jen náhoda, že jí mám u sebe).
Nevím čím to, kde se ve mně tolik síly najednou vzalo? Ale žiletku zahodím do křoví za mými zády. Utřu si obličej a brýle hrdě nasadím na nos. Batoh hodím na záda a s obrazem v podpaží se vydám domů.
Dívka v obrazu se usmála a otevřela knížku básní. Její špatný rádce zmizel spolu s tmavým a smutným odrazem. Už jen ta letní romantika a spokojená dívka na lavičce - pomohla jí Andrejina víra a síla.
Andrea je nyní relativně šťastná - rovnátka má sundané, pořídila si nové moderní brýle. Z její nerozhodnosti se stala přednost a sebelítost? Tu hodila za hlavu, protože nikdo učený z nebe nespadl a každý máme nějaké chyby. Dvě nedostatečné si hravě opravila. Na Tomáše nemá ani pomyšlení - okolo ní se totiž motá tolik kluků. Všechno to jsou ale jen kamarádi - na pravou lásku si hrozně ráda počká. A co babička? Na tu samozřejmě nezapomněla - denně chodí s kytkou rudých růží na hrob a babiččinu fotku má vystavenou na stole.
Ne, obraz nebyl kouzelný a ani nemá žádnou moc. Jen se na něj musíte koukat z té lepší strany, nebo ho pověsit tak, aby ta špatná nebyla vůbec vidět. Andrea si pomohla sama - to ona byla ta silná osobnost, ze které si neprávem dělali legraci. Nezměnila se - jen teď dává světu na obdiv tu lepší část jejího já. Ta sebelítostivá holka v ní pořád je, ale proč by to měli vědět i ostatní?
.