Poslední sbohem...

Ten den jako by plakalo i nebe. Kapky deště dopadaly na jejich černé obleky, i na hnědou dubovou rakev, která ukrývala tělo ženy, jenž pro ně velmi znamenala a nejvíc pro jednoho z nich. Stál nad její rakví a tupě se díval do prázdna, nevnímal slova kněze, která ji vyprovázela na její poslední cestu. Cestu, ze které již nebylo návratu. Pořád viděl před očima okamžik, kdy ho zastínila vlastním tělem, aby ho zachránila. Slzy v očích, které na něj pohlédly, když naposledy vydechla. Nikoho nikdy nemiloval tolik jako ji. Znamenala pro něj dobro i zlo, světlo i tmu, život a smrt. Všichni tam stáli jako v mlžném oparu. Ona z nich udělala to, čím byli. Udělala z nich muže schopné citu i lásky. Měla je ráda, ale milovala jen jednoho z nich. Muže, jenž teď stál nad její rakví a vzpomínal na šťastné chvíle s ní, ale stále se nemohl zbavit okamžiku, kdy se její svatební šaty zbarvily krví...krví smrti!