Krabice

Byl podzim. Venku bylo aprílové počasí. Chvíli svítilo sluníčko, tak, že by se za to nemuselo stydět ani v červenci, občas fouknul ostrý vítr. Do toho to vypadalo, že se může každou chvíli rozpršet. Matka příroda si jako každoročně pohrála s jinak obyčejně zelenými listy, že by jí asi klasická malířská paleta, kvůli takovému počtu barev jaké vykouzlila, nestačila. A s čím si příroda tak pohrála, to už vítr nekompromisně shazoval na zem. Okolím poletovaly kousky pavučin a všude se rozléhal hlasitý křik nedávno narozených datlů. Měli hlad. Ti letošní zimu asi také nepřežijí, narodili se moc pozdě…
Petra byla na verandě. Měla na sobě deku a v kostnatých rukou držela hrnek se zeleným čajem. Ač to byl obyčejný hrnek, byl pro ní docela těžký. Její vysílené ruce toho už moc neudržely. Vlasy měla spadlé do obličeje, snad skrývala svou unavenou tvář již sama před sebou. Dřív nádherná dívka, po které toužil snad každý druhý kluk, i když tvrdil opak. A dnes?
Na kolenou měla položenou větší krabici. Obyčejná, bílá dortová krabice. Byla však celá pokreslená a popsaná všemožnými obrázky a nápisy. Největší nápis byl ovšem na víku: ŽIVOT PETRY, TEDY MŮJ :o) . Nápis byl podtržený fosforově žlutým fixem a vypadalo to, jako by vystupoval z krabice ven. Petra prostě uměla s pastelkami a dalšími všemožnými psacími potřebami hodně. Slovo talent jí nebylo až tak cizí. Napila se čaje a zhluboka se nadechla. Otevřela krabici. Vítr jí odfoukl vlasy na stranu a nabídl světu její, i když unavenou a ztrhanou, tak pořád okouzlující tvář…

Krabice byla plná všemožných fotek, ústřižků, dopisů, malých drobností. Petra se při pohledu do krabice trochu zachvěla, ale usmála se. Snad i díky tomu úsměvu se zas probudilo slunce k životu a nechalo dopadat své paprsky na její studenou pokožku.
Petra vzala do rukou fotografii. Byla na ní ona s dalšími čtyřmi lidmi. Začaly se jí vybavovat myšlenky…
……….Myslím, že jsme byli s kamarády na čundru. vzali jsme si stany a vyrazili, bez cíle. Projeli jsme půlku republiky. Podívali se na spoustu hradů a zámků, ochutnali snad všechny druhy piva. Koupali se v šesti různých řekách. Snědli dohromady snad tisíc nanuků a každý večer opékali špekáčky, i když pokaždé jinde. Bylo mi s těmi lidmi skvěle. Už ani nevím, kde jsou. Chtěla bych je zas vidět, moc……….

Petra odložila fotografii na stůl a vzala do ruky čtvrtku…
………. „A první místo ve výtvarné soutěži Kreslíř 1996, vyhrává mladá slečna Petra Mlynářová, se svým dílem prostota.“ Sálem se ozval potlesk a pár starších mužů v oblecích zkušeně pokyvovalo hlavou, když vyvěšovali Petřino dílo na zeď slávy……….
„Jo jo, to jsem na sebe byla snad i pyšná,“ usmála se Petra a trochu vybledlý diplom položila na fotografii.

Dívala se do dáli a přemýšlela, jestli by toho neměla nechat. Je to nějak moc silné, to nepředpokládala. Napila se z již vlažného čaje a rukou projela hnědavé, dlouhé vlasy. Ne, musím. Prohrábla krabici a v ruce jí zůstal pomuchlaný, linkovaný papír…
………..AHOJ PETRUŠKO MOJE MILOVANÁ. TAK UŽ JSME DOJELI. JE TO TU MOC HEZKÝ, ALE KDYBYS TU BYLA SE MNOU, BYLO BY TU HNED LÍP. Petra přeskočila několik odstavců. STRAŠNĚ UŽ SE NA TEBE TĚŠÍM, AŽ TI ZASE DÁM POŘÁDNÝHO HUBANA. MILUJU TĚ, TVŮJ ADAM
Petře se hned vybavil ten modrooký sportovec, do kterého byla tak poblázněná. Měla takový pocit, že po tomhle dopise už se jí nikdy neozval. Byla to tehdy pro ní katastrofa. Dlouho dobu byla jako tělo bez duše. Teď se tomu musela ovšem zasmát. „Byla jsem to, ale husa,“ a rozesmála se. Její smích se rozezněl okolím. Cítila se docela dobře.

Vyndala z krabice obálku s jejím jménem a úsměv jí ztuhl na tváři. Ruce se jí roztřásly. Ta obálka se jí nechtěla otevírat, ale už to načala.
………. „No tak, hoď sem další vodku!“ „Hele, a nemáš už dost?“ „O tom si budu rozhodovat sama!“ Petra do sebe hodila další vodku. Kdyby je za ten večer měla spočítat, bylo by z toho asi dost slušné dvojciferné číslo.
„Kočičko, nechtěla bys jít nahoru, tam nikdo není,“ promluvil na ní neznámý holohlavý svalovec.
„Jo, a co tam jako chceš dělat?“ zeptala se ho Petra a olízla si rty.
„To, co máš ráda.“
„No tak to zní hodně zajímavě!“ usmála se. Mladík jí vzal za ruku a Petra si po cestě stihla dát ještě jednoho panáka. Nahoře to šlo rychle. Neznámý z ní hned strhal oblečení a Petra si to užívala. Nikdy takového ještě nezažila. Jeho ruce byly silné a ona se v nich cítila v bezpečí. Dokonce s ním přistoupila i na takové věci, které se jí vždy páčily. „Tak kotě, pojď na to!“ řekl jí a jedním pohybem jí dostal do kolen a Petra se ocitla před jeho klínem. Alkohol však už o sobě chtěl dát znát a ona omdlela. Ráno se probudila, byla od krve a spermatu, které určitě nebylo od jediného člověka. Vstala a šla zvracet………..

Petře tekly slzy po obličeji a vzlykala. Bože, byla jsem taková kráva, nadávala si. Otevřela obálku…
___14.5.1999,Test HIV- Pozitivní____
Petra zase obálku zastrčila do krabice a sklíčeně otočila s kolečkovým křeslem. Sjela po rampě dolů, do zahrady, a mířila na lesní cestu. Sbírala poslední síly, ale chtěla si tenhle podzim užít. Věděla moc dobře, že to je její poslední podzim v životě…

Vítr si zatím vypůjčil fotografii i diplom, který ležel na stole a odfoukal je do ztracena. Už neměly pro nikoho význam…