Snad ne...

Chladné kapky stékají po okenní tabulce. Skrz proudy vody je stěží vidět. V dáli se však rýsuje postava.
Každou noc tam stojí. K ránu se vytratí. Nevidím ji odcházet. Zmizí jen tak. Náhle.
Chci vědět, kdo to je. Na zavolání nikdy neodpovídá. Jakoby byla němá. Nebo jen nechce odpovídat.
Odvracím se a vyrážím ke dveřím. V rychlosti se obleču a sbíhám pár schodů do přízemí.
Vybíhám na ulici. Dešťové provazce mne prudce udeří do tváře. Prodírám se vpřed. Kapky mne sráží, nevzdávám se.
Dál se deru kupředu. Něco mne táhne, nutí mne pokračovat.
Drápu se po starých kamenných schodech nahoru. Zem pode mnou se mění v kluzké pole. Nohy se mi smekají a znemožňují pohyb.
Síla mne opouští. Zatínám prsty do země a táhnu se vpřed.
Lem sukně vlající ve větru mne zastaví. Vzhlédnu. Stará vrásčitá tvář skropená tisíci kapkami deště vypadá ještě smutněji než je.
Otrhaný šat, zmazán blátem, visí na osobě volně. Vodnaté oči mne prohlíží.
Pohled opětuji. Je mi povědomá. Tak moc až to bolí.
Zděšení bodne u srdce. Dech vymizí a srdce zapomene bít.
Hledím si do tváře. Do své tváře na té osobě.
Bože, to jsem já.
Nemohu dýchat. Nejsem schopna se nadechnout. V uších mi zní tichounký šepot. Varující mne před sebou samou.
Zrak mi zahltila šedá mlhovina. Upadám do bezvědomí, jen hlas se mnou zůstává.

Slunce se mi zabodlo hluboko pod víčka. Násilím mi je otevřela. Zvedám se ze země. Rozhlížím se. Kámen přede mnou je děsivější než sama smrt.
Má smrt je už určena.

Snad to byl sen. Ale cosi neznámého ve mně, mne přesvědčuje, že sen to nebyl...