Vzpomínka na mou lásku

Vždy když odcházíš, musím tě pohladit. Tak ráda se koukám na tvou siluetu za skly dveří. Dáváš mi za vinu, že nejdu s tebou? Tak ráda bych šla. Moc ráda. Ale nemůžu, sám to víš. Sedím a koukám, jak se vracíš. Jsi smutný. Dívám se, jak se svlékáš. Jdeš se osprchovat. Vzpomínáš na mě, jak jsme se spolu koupali? Já vím, bylo to krásné. Už nikdy si to nezopakujeme! „Už nikdy se nebudu koupat!“ Říkal jsi tak krásně přesvědčivě, byl jsi tak smutný a nešťastný. Já ti to tak moc chtěla věřit. Ale teď vím, že tvůj smutek jednou skončí. Nesmíš zůstat sám. Já to nechci a ty to víš. Jednou to přijde, určitě. Budeš se zase cítit krásně. Budeš jí šeptat do vlasů ta krásná slůvka, co šeptal jsi mně. Bude chodit po našem společném bytě. Bude tak trošku i její. Rámečky s mými fotkami budou pomalu mizet, stejně tak jako moje oblečení ze skříně. Snad jen, schovej si prosím mé knížky. Když jsem byla nemocná, četli jsme si je spolu pořád dokola, plakala jsem. Nech si je prosím. Až mě někdy přijdeš navštívit, určitě s sebou nezapomeň vzít gerbery. Já vím, nezapomeneš… S láskou na mě vzpomínej a až se spolu znovu setkáme, tam někde ve hvězdách, doufám, že věčnost nás znovu spojí. Nemůže být tak krutá, tomu nevěřím. Nechávám tě tu a konečně odcházím, je mi tě tak líto. Miluji tě…