Dívka, která...

DÍVKA, KTERÁ…

Šla ulicí a dívala se do oken domů kolem. Vzduch kolem byl prosycen vlhkem. Pod nohama měla mokrou zem, nad hlavou šedé těžké mračno.

Před chvílí přestalo pršet.
Všude kolem ní se válely kalužiny vody, jejichž hladinu občas zčeřily šlápoty kolemjdoucích lidí. Podívala se kolem a usmála se - všichni měli na konci kalhot tmavý, mokrý proužek.
Tmavý proužek… takový, co lemuje smuteční oznámení... a oni všichni byli smutní.
Slunce, které přináší naději do smutných dnů a smutných srdcí, bylo přece za mraky…

Dostala se pod namokralou stříšku nějakého obchůdku. Podívala se na dlážděnou zem, a pak pomalu zvedla svůj pohled k obloze.
A najednou, do šedého a mokrého dne... začalo svítit slunce.
Zlaté sluneční paprsky dopadaly na dlážděné chodníky, třpytily se v kalužinách, v oknech domů i v očích lidí. Nevěřili tomu.
Nějaký muž s šedozeleným kloboukem přestal kouřit a díval se k nebi.
Jeho cigareta mu dohořívala v ruce.

Ona se dívala na lidi osvícené sluncem, jak tomu všemu nemohou uvěřit. Jak naivně přijímají ty zářivé paprsky, ale neví, jestli by měli.

Cigareta v ruce šedého muže dohořela, rychle ji odhodil; se zasyčením spadla do kaluže, která byla pomalu vysušována sluncem.
Jeho oči, které před chvílí smířeně hleděly na šedou zem, teď mhouřil před slunečními paprsky.
Ještě před chvílí šel po té ulici jen proto, aby se co nejrychleji dostal do svého bytu, teď tu toužil zůstat a jen tak stát uprostřed toho slunečního štěstí…

Usmála se.
Usmála se podruhé a mraky zmizely.

Zažívá to už tolik let a nikdy to nepřestane milovat…