Matný prožitek smrti

Probrala se. Byla v malé, temné místnosti bez oken. Kamenné zdi jí připomínaly sklep chaty její babičky, kam se jako malá chodívala vyplakat a trucovat. Kolem visely všelijaké háky, bodce, okovy a mučidla. Všude vonělo jakési koření, které bylo rozvěšeno na stropních trámech. Sebrala se ze země a hledala východ. Naproti ní byla nad úrovní jejích očí překližka, která zjevně něco kryla. Okno? Zvedla se na nohy, ale okamžitě jí rozbolelo v podbřišku a ona se skácela zpět na kolena. Začala krvácet. Po čtyřech dolezla ke stěně, vyškrábala se nahoru a snažila se odervat překližku. Beznadějně. Svezla se podél zdi na zem a chytla se za břicho. Trochu zavzlykala. Nevěděla přesně, co se stalo, ale měla velmi zlé tušení. Opět se rozhlédla a uviděla těžké, železné dveře. Doplazila se k nim a snažila se přijít na otevírací mechanismus. Po chvíli zjistila, že dveře jsou zamčené zvenčí. Mezitím její bolest natolik zesílila, že byla schopná si jen lehnout a plakat.

Probudilo ji odemykání zámku. Bolest už jí naštěstí dostatečně ustoupila, ale ležela v kaluži vlastní krve. Nahá. Otevřely se dveře a muž nevýrazné postavy vstoupil do místnosti. Nemohla vidět, jak vypadá, protože ze dveří za ním pronikalo do místnosti světlo a oslepovalo ji. Přiblížil se k ní. Ve chvíli, kdy už byl těsně u ní, rozeznala, že je také nahý. Jeho sveřepý obličej ji děsil, ale ještě více ji děsila jeho nahota. Odplazila se kousek dozadu a muž ji s úsměškem následoval. Zarazila se u zdi. Chytl ji za kotník a stáhnul na zem…

Zdál se jí strašný sen, jak bloudí po lesích a kdosi ji pronásleduje s dýkou v ruce. Dolehlo to všechno na ní a plakala. Cítila se strašně a ještě ke všemu ta bolest. Bylo jí zle. Z něho i ze sebe, že se nedokáže bránit. Otevřely se dveře a muž nevýrazné postavy vstoupil do místnosti…

Zdálo se jí, že běží dlouhou jeskyní a za ní se valí ohromný kámen. Nemůže to stihnout.
Opět plakala. Nic jiného jí ani nezbývalo. Byla sama, slabá, na dně. Chtěla umřít. Rukama se snažila trochu zmírnit krvácení. Divila se, že ještě vůbec žije. A když se otevřely dveře, už se ani nepokoušela bránit…

Stála na rozlehlé pláni. Z nebe po chvíli začaly padat krápníky. Ale pořád bylo ticho.
Byla zoufalá. Často upadala do bezvědomí, což jí alespoň ulehčilo umírání. Pronásledovaly jí strašné sny, které se střídaly s emočně vypjatou realitou v děsivých kombinacích. Cítila se sama, prázdná a zneužitá. A všechno bylo tak strašně skutečné. Čekala na smrt. Nechtěla to už znova prožít. Už nikdy. Zvuk otevírajících se dveřích už slyšela jakoby za stěnou. A jeho hrubý dotek, kterým jí roztahoval nohy, se jí zdál jen velmi matným prožitkem smrti.