Tíha odpuštění

TÍHA ODPUŠTĚNÍ

První patro,… druhé,… Stojím sama ve výtahu a snad poprvé v životě si přeju, aby se porouchal a já v něm uvízla. Na hodinu, na dvě, navždy. Tolik by se mi ulevilo. Tak snadné to ale mít nebudu. Porucha se nekoná a já za chvíli stojím na začátku dlouhé chodby stejně jako včera. Jenže dnes je to horší. Vím totiž, že mi odpustil. Proč? Oč by to pro mě bylo jednodušší, kdyby mě nenáviděl. Kdyby mě už nikdy nechtěl vidět. Proč mi to sakra musel odpouštět? Otřu si slzy a kráčím chodbou. Je tu šero, jen linoleum neurčité barvy se ze všech sil snaží vrátit alespoň trochu světla z vestibulu. Vnímám známý nemocniční pach, vnímám to zvonivě zoufalé ticho, které člověk zažije jen tady. Nepříjemně brzy stojím před dveřmi jeho pokoje. Třesoucí se ledovou dlaň položím na kliku a několikrát se zhluboka nadechnu. Konečně se odhodlám vstoupit.
V pokoji mimo něj nikdo není. Naštěstí. Další setkání s jeho rodiči už bych asi neunesla. Včera mi to stačilo. I přesto, že nepadla jediná výčitka, jejich pohledy nemohly být výmluvnější. Matčiny oči, krásné a smutné, na mě doslova křičely: „Zkazilas mu život!“ Když se teď podívám do stejných očí jejího syna, vidím klid a znovu to proklaté odpuštění. Jak může být tak vyrovnaný? Chce se mi křičet. Nejradši bych se schoulila v rohu pokoje a už tak zůstala. Ovládnu se a místo toho se oba chováme ještě mnohem stupidněji. Plácá jednu hloupost za druhou a já na tom nejsem o nic líp. Dveře i okna pod náporem zdvořilosti málem praskají. Ještě chvíli a začneme mluvit o počasí. Nejspíš nám to oběma dojde ve stejném okamžiku. Mlčíme. Ten jeho nepochopitelně klidný pohled mě ničí. Nevydržím se déle přetvařovat a po tvářích se mi začne koulet jedna slza za druhou. Jeho výraz se změní a v očích se mu na okamžik objeví smutek a beznaděj. To je poslední kapka, přestanu se ovládat úplně. Brečím jako malá. „Já si to nikdy neodpustím,“ zašeptám. „Ale já ti to odpustil. Byla to nehoda.“ „Nebyla. Byla to moje vina. Já za všechno můžu! Za to, že tu teď takhle ležíš, za to, že už nikdy…,“ hlas mi selže. Chytí mě za ruku. „Všechno bude fajn,“ utěšuje mě. Utěšuje? Vždyť to on si zaslouží lítost. Já ne. Já si zasloužím být do smrti sama jen se svým ubíjejícím pocitem viny.
Samozřejmě, že mě už napadlo to všechno skoncovat, ale to nejde. Odnesl by to zase jen on. Dával by si to za vinu, měl by výčitky, vím to. Je to sice absurdní, ale je to tak. A já mu nechci znovu ublížit. Už nikdy. Zůstanu s ním, protože vím, že právě tohle si přeje. A já vlastně taky. I přesto, že v jeho očích už navždy uvidím tu největší chybu, kterou jsem kdy udělala.

Praha - 16.5.2006 - Na třicátém pátém kilometru dálnice D1 se dnes kolem čtvrté hodiny ranní stala těžká dopravní nehoda. Pětadvacetiletá žena, pravděpodobně pod vlivem alkoholu, nezvládla řízení a projela svodidly. Automobil skončil převrácený několik metrů od silnice. Řidička má četná poranění, která jsou však jen lehčího rázu. Její o tři roky starší spolujezdec však utrpěl těžké poranění páteře a podle lékařů motolské nemocnice, kde je muž hospitalizován, je pravděpodobné, že již nikdy nebude chodit. Nehoda se šetří a proti řidičce bude nejspíš zahájeno trestní řízení.