Prázdná postel

„Kdepak to asi je?“ Procházím chodbami obrovské budovy a bezradně hledám pomoc ve velikých nápisech na stěnách všude kolem. Jsem malinko nervózní a neschopná pořádně myslet, tak mi nakonec nezbyde nic jiného než odchytnout si jednu ze sestřiček. Po překapivém zjištění, že jsem na opačném konci, než bych měla být a sáhodlouhém vysvětlování cesty na cílové místo, se konečně vydám správným směrem. Z oken na mě doléhá strach a úzkost. Stékají po nich proudy vody, které na zem spouští olověná mračna na obloze. Dole mezi budovami v kapkách kličkují spěchající sanitky. „Co mu asi řeknu?“ Takový ty slova útěchy jako: „Neboj, to bude zase dobrý, uvidíš,“ vzhledem k tomu, že všichni dobře víme, že dobrý to už opravdu nebude, asi nejsou moc na místě. Já nevím, co mám dělat. Stisknu pevně medvídka v dlani a vytrysknou mi slzy. Najednou uvidím číslo 79, málem jsem to přešla. Utřu si mokré tvářičky, nasadím úsměv a rozklepanou rukou vezmu za kliku.
„Ahoj broučínku, jakpak ti je?“ zeptám se Martínka nesměle, dávám mu pusu na tvář a pomalu se posadím k jeho posteli. „Teď, když tě vidím, tak už skvěle,“ odpoví mi. I když se snaží, stejně nedokáže sebevětším úsměvem schovat bolesti ani strach. Chvilku tam jen tak sedíme a koukáme na sebe. Nemusíme ani mluvit, výrazy v tvářích a skleněné oči řeknou vše. Chytím ho za ruku a pohladím po tváři. „Podívej, co jsem ti přinesla,“ přeruším už dlouhé ticho a podávám mu medvídka. „Jé, Míša Kulička!“ V tu chvíli se mu opravdu upřímně rozsvítí očička. Našeho Míšu Kuličku jsme kdysi vyhráli společně v tombole na nějakém plese. Vždycky jsme si půjčovali na písemky, když jeden z nás hrál někde na koncertě nebo k nějaké jiné příležitosti, když jsme potřebovali trochu toho štěstíčka. Myslím si, že teď ho potřebuje víc on.
Někdy tak přemýšlím, jak snadné je zmařit něčí život. Nezodpovědnost některých lidí je opravdu nekonečná. Nemám nic proti tomu, když se jde někdo bavit, oslavovat a trochu se napije. Ale nic se nemá přehánět a když už se to stane, proč si sakra sedá za volant? Je úplně jasné, že když už to udělá, že se něco stane. Jo, mně to bylo většinou jedno, někdy mi to přišlo spíš vtipný, jak může bejt někdo takhle „blbej“, když jsem slyšela o nějaké kurioznější nehodě. Když se ale do toho zaplete někdo, kdo je vám hodně blízký, už to taková sranda není. A on za to ani nemohl! Jenom přecházel ulici a najednou ležel na zemi v kaluži krve. A teď bojuje o život. Je sice stabilizovaný, ale pořád ještě nemá vyhráno. Záleží na příštích pár dnech. Potom se uvidí, co bude dál, ale určitě bude mít nějaké trvalé následky. 25.3.2006 bude datum, na které asi nikdy nezapomene.
Najednou do pokoje vchází sestřička a nenápadně mě upozorňuje, že pacient potřebuje odpočívat. Tak tedy neochotně vstanu a rozloučím se s ním slovy, která jsem nikdy nedokázala říct nikomu jinému: „Miluju Tě.“ „Já Tebe taky, motýlku,“ odpoví mi s úsměvem. Zlostný pohled sestřičky, s nějakou injekcí v ruce, mě už ale nelítostně nutí opravdu odejít.
V noci nemůžu vůbec spát. Mám takový divný pocit. Jen tak ležím v posteli a koukám do stropu. K ránu teda vstanu, oblíknu se a pokusím se se sebou něco udělat, ale nakonec to skončí jen umytím obličeje a ledabylým vyčištěním zubů. Na jídlo vážně nemám chuť, a tak vyrazím ven. Je hodně brzo, tak se jen tak bezcílně potloukám po ještě potemnělých ulicích. Snažím se alespoň nad něčím přemýšlet, ale moc to nejde.
Když už se chodníky začínají plnit prvními lidmi spěchajícími do práce, zamířím k nemocnici. Cestou se ještě stavím v obchodě a koupím čokoládu s velkejma oříškama, protože vím, že tu má nejradši.
V té složité budově se už trochu vyznám, a tak rovnou vyrazím tou správnou chodbou. Přede dveřmi pokoje se na chvíli zastavím, nadechnu se, pak je otevřu a vejdu dovnitř. Když se ale podívám, zjistím, že jeho postel je prázdná. „Co se stalo? Kde sakra je? Kam ho odvezli?“ Vyděšeně vyběhnu ven. Rozhlídnu se kolem. Nevím, co mám dělat. V tu chvíli spatřím jeho maminku, uplakanou a skrývající se náručí jejího druhého syna. Přiběhnu k nim a jediné, na co se zmůžu je, že ze sebe vykoktám: „Co… co…“ Bráška jenom zvedne ruku a v ní mi podává Míšu Kuličku…