Vzpomínky

Leží na zemi a kolem ní je strašný hluk. Nemůže se pohnout. Nemůže se ani poškrábat, nemůže nic. A přesto vnímá každičkou část svého těla. Všechno ji bolí. Co se to jen stalo? No jasně, ta jízda na motorce, a pak ty dvě oslňující světla protijedoucího náklaďáku… Ohlušující rána. Třesk. A potom tma. Pane Bože, ona bourala!

Hlavou jí prochází plno vzpomínek. Vidí svoje rodiče. Maminka se k ní naklání a šeptá jí, aby se nebála, že všechno dobře dopadne. Usmívá se a ozařuje ji jakési bledě modré světlo. Tatínek jí také dodává odvahu a slibuje jí, že tu nebude ležet dlouho. I on je prostoupen světlem. Dívka na chvíli zavře oči a když je otevře, jsou pryč. Kolem ní stojí jen samí cizí lidé.

„Žije?“
„Vypadá to, že ano, ale těžko říct, jak dlouho ještě vydrží.“
„A jede už ta sanitka?“
„Měla by tu být každou chvíli…“

Tak vida, pomyslí si. Chtějí jí pomoct. V duchu se usměje. Ale i to ji stojí mnoho sil. Cítí, jak slábne, jak přestává cítit svoje tělo… Před očima se jí začíná odvíjet celý její život. Pouť u dědy, kdy stála vedle autodromu a bála se nasednout do autíčka, kamarádky ve školce a vychovatelka, která se vždycky krásně usmívala, první den ve škole a ten flek na zdi v jejich třídě, házení si s míčem před domem, koupání u moře s rodiči a ta dobrá zmrzlina, všichni lidé, se kterými se kdy potkala, taneční, autoškola a ta motorka, kterou dostala k devatenáctým narozeninám…

Všechno ji naplňuje smutkem. Ví, že tohle je konec, že nepřežije tuhle nehodu. „Vždyť jsem ještě mladá, nemůžu umřít!“ chce vykřiknout. Celý její život je teprve před ní, čeká jí tolik věcí, tolik by toho ještě chtěla prožít. A teď tu leží úplně bezmocná. Vnímá jen ta světla a hluk projíždějících aut a kdesi v dáli houkání sanitky. Pomoc už jede! Musí to vydržet, nesmí to vzdát. Sílu. Jenže ta jí chybí. Vzpomněla si na svoji nejlepší kamarádku. Ještě včera si spolu povídaly, co všechno je čeká, plánovaly si prázdniny a ona jí pak řekla tu ošklivou poznámku. Proč jen se jí neomluvila, teď ji to tak mrzí. „Mám tě ráda, promiň mi to.“ Dívka v duchu pláče. Najednou nad ní kamarádka stojí a odpovídá jí: „Já vím, žes to nemyslela vážně. Taky tě mám ráda.“ A zmizí.

Zase je sama mezi cizími lidmi. Ví, že jak rodiče, tak kamarádka jsou jen výplod její hlavy, že na silnici nikdy nestáli, ale v mysli jsou stále s ní. „Všechny vás mám moc ráda,“ snaží se zašeptat. Proč jen jim to neřekla nikdy předtím, proč ji nenapadlo, že už je třeba nikdy neuvidí. Najednou lituje tolika věcí, které udělala a které tak nemyslela, věcí, které udělat nechtěla, ale okolnosti ji k tomu přinutily. Tak ráda by vzala zpět některá ze svých slov, ale ono to už nejde. Teď by se moc ráda rozloučila se všemi, na kterých jí záleží. Napadlo ji, že život je nepředvídatelný a člověk nikdy neví, co ho čeká. Kdyby to jen věděla dřív. Kdyby…

A pak začala přemýšlet o smrti. Jak bude vlastně pohřbená? Došlo jí, že nechce ležet v zemi v rakvi, ale že by se raději vznášela ve vzduchu. Ať ji spálí na prach, jen tak nalezne klid. Co s ní vlastně po smrti bude? To už určitě za chvíli zjistí. Houkání sanitky je čím dál hlasitější, dokonce slyší brzdy auta, ale ví, že už je pozdě. Ona odchází. „Sbohem…“

„Bohužel, přijeli jsme pozdě, ta dívka už je mrtvá.“
„Tak mladá, měla před sebou celý život…“
„A vědí to její rodiče?“
„Ano, už sem jedou…“

Pršelo, ale nikdo to nevnímal. Všichni stáli v černém na hřbitově a poslouchali, jak se bílá rakev s dívkou pomalu spouští k zemi. Slzy smáčely tváře všech přítomných. „Snad nalezneš klid,“ povzdychl si její otec, když na rakev dopadlo poslední zrnko hlíny.