Cesta z hvězd je těžká

Sedám si k tobě každý den. Jako bys tu byl se mnou. Jako by ses na mě díval a jen mě poslouchal, jako jsi to dělal dřív.
Změnila jsem se. Už nejsem malá, víš. Představ si, že už se nebojím jít za tebou sama, dokonce jsem tak ráda. Jsem ráda sama, ale jen s tebou. Bojím se ticha, to jediné mi zůstalo. Vím, jsem už velká, ale ten pocit, že nikde není pořádný kravál, mě děsí.
Vidíš, kdybych jen věděla, že až budu doma, tak nebudeš spát, pustila bych ti něco úplně skvělého.
Víš, že za tebou utíkám. Chybí mi totiž tvůj smích. Takový už nikde nenajdu. A že jsem jej zkoušela najít. Poslouchala jsem své srdce, ale to mě opět dovedlo k tobě.
Byla bych schopná tady všechno vytrhat a rozbít, jen aby ses vrátil. Jenže ty by ses zase zasmál, jak jsem naivní, že věřím nemožnému, a zmizel bys. Já bych to ale i pro ten jeden okamžik tvého smíchu udělala.
Moc se toho změnilo, v mém životě, jen ten kus v mém srdci, kdes byl ty, je prázdný. Už mi věříš, že vzpomínky jsou jen vzduch? Dýcháme je, abychom žili, ale nebereme je jako důvod, proč žít.
Vždycky, když sem jdu, hledám v trávě tvé stopy, čekám, že povedou až k nám, ale najdu jen ticho.
Nesnášel jsi černou, možná kvůli tobě ji omezím, ale ráda jsem tě škádlila, tak si ji trochu nechám. Ty mě taky provokuješ tím, že mlčíš.
Myslela jsem, že z té hvězdy spadneš, hrozně dlouho, když jsem ale viděla, jak krásně tě obložili a uhladili drobnými kamínky, na které poskládali svíčky s bílými růžemi, když jsem zjistila, že cesta z hvězd je těžká, když jsem si uvědomila, žes tam musel, nechala jsem to být.
Vím, jsou v životě věci, které člověk prostě musí udělat a nedá se jim zabránit.
Přišla jsem se rozloučit, už sem nepříjdu. A nedívej se na mě, rozmazala se mi tužka a nelíbila bych se ti.
Totiž, na starých cestách nové nebudou a tohle je stará cesta. Nemůžu po ní chodit donekonečna.
Měj se krásně, vždyť mě znáš, na jednom místě dlouho nevydržím, ale taky víš, že nezapomínám.
A neutíkej ze své hvězdy. Utíkají jen zbabělci a to ty nejsi, jinak bys ještě byl.