Plamen

Plamen. Zlatavá hřejivá záře. Jedna z ohnivých paží táhne její zrak. Poutá jej nepřekonatelnou silou. Mihotá v záchvěvech závanů večerní brízy. Pohlcuje všechen chlad a zlo kolem sebe. A ona k němu upírá své černé oči. Způli otevřená víčka rozkrývají nekonečný zmatek, bouři a hlad po poznání, do nichž se halí její mysl. Vpíjí se do jeho hřejivosti, zlatavé barvy naděje, oslnivosti na pomezí života a jeho konce. Vztáhne nad něj ruce a cítí jeho horkost, jež dokáže tak mnoho... Rozproudit krev. Zničit vše, čeho se chopí jeho dychtivé spáry. Spálit to všechno a přeměnit v troud. Šedivé nic... Vést naše zmatené kroky tmou. Zahnat strach, odehnat nepřítele. Vyvolat vzpomínku...
Popel.
Jeho synem je sivý troud. Nic než to.
Všichni jsme popel. Jeho děti.
Jsme vnoučaty plamene.
Prach.
Tak děsivý. Tak zřejmý prorok našeho konce. Jak děsivé je vědomí konečnosti, smrtelnosti. Mučivé a osvobozující zároveň. Ta zvěst odchodu ze světa, na němž lpíme. V němž milujeme i nenávidíme. Ve kterém jsme vlastníky svých prožitků. Těl. Věcí. Toho, jehož existence je pomíjivá stejně, jako naše.
Tak daleko, a přesto tak blízko dokáže být.
Smrt.
Bojíme se vyslovit její jméno. Strachujeme se, přiblíží-li se.
Smrt.
Vznáší se nad našimi hlavami a je vyzbrojena nikdy nekončící trpělivostí. S mrazivým pokojem v sobě, s toužebným přáním čeká na svou příležitost. Příští okamžiky vlastní slávy. Vítězství. Triumfu temnoty nad světlem.

To světlo ji táhne a láká.
Obejmi mne...
Vztahuje ruce k jeho tělu. A on ji odměňuje mučivým žárem.
Evokuje melancholii.
Chmurnost.
A smrt.

Bojíš se?

Obklopí dlaněmi ten plamen a zahledí se hlouběji. Svaly se otřesou v zimničním chladu. Prokřehlá kůže se zoufale snaží čerpat něco z jeho síly.
Utápí se v něm jako v proudech blankytného moře.
A vnímá jeho duši.
Zavři oči, říká jí.
Víčka padají k zemi. A slunce na okamžik vychází. Paprsky ji oslňují, když se snaží pohlédnout na něj. Odvrací hlavu a náhle ji zraní úder. Zlatavé ohnisko života mizí pod závojem temně modré. Temně chladné.
Po západu slunce přichází měsíc.
Kde je?

Zmateně se probouzí ze snění.
Tady je. Nade mnou...
Dává mi kus sebe.
Svou bledost. Svou mdlost. Svůj chmur. Svou chladivou bolest. Svůj hlad.
Slabost se rozlévá jejími údy. A zastavuje v zápěstích.
Tam je hráz.
Dále ne, mocná paní. Hradba je příliš vysoká.
Ta zeď má barvu cenného kovu.
Plamen je tou zdí. Chrání to, co v ní zbylo. Hlídá uzounkou proláklinu skály její hrudi, kudy čas od času proklouzne drobounká myška, nesoucí na hřbetě břemeno nepatrné hrudky vnitřní energie.
Ta horkost jeho mihotavého svitu je její potravou. Jejím chlebem a vínem. Jejím druhem na cestách temnotou. Spojencem v jejích úvahách. Ochráncem její panenské tváře. Štítem její křehké, útlé hrudi.

Děkuji ti, že osvětluješ stíny mých dní.
Jen jediné mi pověz...

On je její touhou. Její drogou.
Polovinou její bytosti.
Dárcem jejích pocitů. Nositelem tíhy jejího srdce.

Prozraď mi, prosím...

Ale no tak. Plameny nemluví.
Sama hledej odpověď, zní jí v uších.

Zatne pěsti v pevném odhodlání.
Nehty zaryje do jemné kůže svých dlaní, až sykne bolestí.
Chce vědět...

Pravdu.

Zradila.
Pustila jeho podanou ruku.
Odvrhla jeho krmi.
Odtrhla oči.

Černé studny hořkosti divoce těkají z místa na místo.
Vše je tmavé. Tiché. Osamělé.
Jen oceán mihotajících plamínků rozesetých kol dokola.

Kde je ten její?
Kde najde toho, jehož ochranu odhodila v dál?
Tady je...
Tady...
… Jeho domovem je vysoká, rudá svíce, ukrytá v mříži.

Napravo je zeď, táhnoucí se kamsi do neznáma.
Pod nohama, zkříženýma v sedu, čerstvě zrytá půda.

Žije na samém vrcholu černého provazce.
Sestupuje stále níž a pohlcuje červenou hmotu, která mu brání v cestě.

Kolem ní domy tisíců jeho bratří.
A oči se upínají přímo vpřed.
Kamenná hráz.
Mramorový pomník.
Tmou zářící bělostný náhrobek.
A na něm čte své jméno.