Naděje

Sedíš mezi stébly orosené trávy, ruce zkřížené na prsou, a sleduješ mou postavu, zahalenou v plášti podzimního šera. Snažím se číst v tvých očích.
Oči jsou studnou duše, říká se.
Avšak duše umí být hereckým mistrem. Magickým kouzelníkem v kmeni lidské špinavosti. Zkaženost ve své prohnilé podobě.
„Máš mě rád?“
Tmavou nocí duní hřmosté ticho. Mlčení prý znamená souhlas.
Mlčení značí opovržení a výsměch.
A já se ptám. Jednou, podruhé, posté...

Stoprvní střetnutí, stoprvní mlčení.
Měla bych odvrátit hlavu?
Sto a jedna k tomu.
Tohle ticho je jiné.
Hladíš mou prokřehlou kůži, koutky úst rozkvétají v úsměvu.
Všechnu nádheru máš ve svých dlaních. A v jedné z nich mou černou duši.

Věnováno Tobě, Che.