Setkání

Vítr cuchal vlasy mladé ženy, stojící nad hrobem, úplně pokrytém květina a smutečními věnci. Obloha byla zatažená a zdálo se, že se každou chvíli protrhnou její stavidla a začne bouře. Ale ona jakoby si ničeho kolem sebe nevšímala, jen tiše stála a v dálce pozorovala klidné moře. V jejím nitru však žádný klid nebyl, připadala si rozervaná a ztracená. Připadala si sama. Po dlouhé chvíli konečně pohledem spočinula na hrobu u svých nohou a téměř proti své vůli setřela slzu, která jí vyklouzla zpod řas. Nechtěl by, aby pro něj plakala. Miloval smích a jeho posledním přáním bylo, aby se s ním dokázala rozloučit s úsměvem. S úsměvem, který tolik miloval. Nemohla. Cítila se jako zrádce. Miloval ji celým svým srdcem a daroval jí svoji duši, ale milovala ona jeho? Ano, byla s ním šťastná, ale byla to láska? Nevěděla… Věděla, že ho svým způsobem milovala, ale ne dost, ne tak jak by měla a tolik jak by si zasloužil. Jediné, co v tu chvíli věděla s naprostou určitostí, bylo, že stále ještě miluje jednoho muže ze své minulosti. Muže, který prošel jejím životem a zanechal po sobě bolest, ale sebou si odnesl její srdce a navždy se vepsal hluboko do její duše.
Prsty něžně obkroužila jeho jméno na náhrobku a znovu se zahleděla do dálky. On věděl, že ho milovala, ale trochu jinak. I přesto s ní ale zůstal. Vždy se ptala proč, i když odpověď znala. Protože ji miloval.
Pomalu k ní přicházel a už z dálky pozoroval její vlasy strhávané větrem. Nezměnila se, stále byla tak krásná, jakou si ji pamatoval. Stále byla tou nejsilnější ženou, kterou kdy poznal. Jedinou ženou, kterou kdy miloval a opustil. Tiše k ní přistoupil a jemně jí položil dlaně na ramena. Vyděšeně sebou trhla a otočila se. Při pohledu na něj se jí oči rozšířily překvapením. Tolik let ho neviděla. Vůbec se nezměnil. Stále byl tím mužem, u kterého se jí zachvěla kolena a rozbušilo srdce, když na ni pohlédl. Dlouze si ho mlčky prohlížela a přeci jen našla změny. Okolo očí měl víc vrásek, vlasy na skráních mu začínaly prokvétat šedinami, ale ty oči… Ty se nezměnily, stále ji dokázaly pohltit a pohlédnout až na dno její duše. Při pohledu do jejích očí se uvědomil, že se zmýlil. Ty oči, kterými ho tenkrát před lety vyprovázela, když odcházel, už nejiskřily smíchem a životem jako kdysi. Byly podivně prázdné, jako by jí něco chybělo. Jeho pohled pomalu zabloudil ke hrobu muže, se kterým celé ty roky žila, kterému ji vlastně ˝přenechal˝, když odešel. Tolikrát se za to rozhodnutí proklínal, ale tenkrát si myslel, že dělá správnou věc. Jenže nebyla. Ublížil sobě a hlavně ublížil jí. Když znovu pohlédl do jejích očí, měl pocit, že se vrátil o všechny ty roky zpět. Viděl v nich všechno, co mu tenkrát nedokázala říct – viděl v nich naději - viděl v nich sebe a věděl, že ona vidí sebe v jeho očích stejně, jako tam vidí jeho lásku k ní.