Roztánu křídla...

Roztáhnu křídla a letím. Daleko, předaleko, pryč ode všeho. Letím nad domy, letím nad stromy, vidím řeku, moře, poušť. Všechno je tak malinký a já se jenom vznáším. Užívám si čerstvého vzdoušku mezi mraky, který si lehce hraje s mými vlásky. Nic mě netrápí, jediné, co cítím, je ta čistota oblohy a nekonečná svoboda. Záleží jenom na mně, kam poletím a jestli vůbec. Můžu letět přímo rovně, pořád dokola, nahoru a dolů, jak jen budu chtít. Můžu letět hodiny, dny, nebo jenom minuty. Já letím…
„Míšo, co to tady děláš?“ vyruší mě najednou známý hlas. „Já lítám,“ odpovím s úsměvem. „No, skoro to tak vypadá. Stojíš tu na římse s roztaženejma rukama, jako kdybys čekala na „Boží spásu“,“ začne se smát Tomáš. „Třeba jo, co ty víš,“ odvětím a opatrně slezu z římsy. Pád z vysoký věže přímo na ty střechy dole by asi nebyl moc příjemnej, rána do hlavy a konec. I když v tu chvíli by mi to zas tolik nevadilo. „Co tu vlastně děláš ty?“ položím smělou otázku. „Co bych tu asi dělal? Je krásně, tak sem se přišel podívat na Hradec z ptačí perspektivy.“ „Aha, a co plánuješ na potom? I když já bych měla jet asi domů. To je jedno, mně se tam stejně nechce,“ prohodím složitou úvahu a čekám na odpověď. „Hele, mám tu auto a znám moc hezkou hospůdku tak 10 minut odsud.“ Fajn, tak plán na zbytek odpoledne bychom měli. Chvilku se ještě mlčky kocháme tím úžasným pohledem na naše milované město, a potom vyrazíme pa dlouhých točitých schodech směrem k našemu starému vozítku. Nasedneme a já jen s úsměvem kývnu na znamení, že můžeme vyjet.
Městská krajina se míhá kolem mě, dům za domem, panelák za panelákem a velká spousta lidí všude kolem. Koukám z okna a přemýšlím. Poslední dobou mě napadají takové hluboké myšlenky jako: „Proč tu všichni jsme? Proč je všechno tak, jak to je? Proč jsou lidé takoví, jací jsou? Proč je někdo hodnej a někdo zlej? Je to zvláštní, lidé jsou vlastně jen druh živočichů, tak proč se chovají úplně jinak? Staví si zbytečně velké domy, vymýšlejí vánoční dekorace, plastiky a televize. Proč? Všechno by bylo tak jednoduché, kdybychom byli opravdu jen obyčejná zvířátka, řídili se instinkty a neřešili, jestli má někdo velká či malá prsa…“
Najednou mě z rozjímání vyruší obrovská rána. Netuším, co se stalo. Něco mě vymrštilo na sklo. Všechno vypadá nějak divně, bolí mě hlava a…
Slyším hlasy. Cítím se strašně slabě, nedokážu ani otevřít oči. Nerozumím jim. Mezi nimi se ale ozývá i tichý pláč. Co se to sakra zase děje? Kde to jsem? Ještě registruju nějaké stále se zrychlující pípání. Pak se ale ztrácí a s ním i všechny hlasy…