Kristýnka

Sedím na jejím hrobě a už asi posté čtu její epitaf. Ale místo abych se na něj soustředil, se mi do mysli vkrádá známá písnička od Petra Nagyho, která přesně vypovídá to, co se stalo:

Kristýnka by mala dnes, už o dva roky dlhšie vlasy…
Ano, určitě by je měla delší než tenkrát… Jsou to přesně dva roky, co mě opustila má jediná láska. Dívka, která se jmenovala Kristýna…

A pláč mi skáče do slov vieš, keď zas a znovu premietam si…
Stalo se to v létě na skautském táboře, kam jsme se společně vydali dělat dětem vedoucí. Byly to naše první společné prázdniny, ale já už v té době věděl, že ona je ta jediná, kterou budu celý život milovat…

Ako visí prichytená v trhlinách vysokých brán. Nikdo nezachytí tvoje laná, keď se rútíš z kolmých skal…
Stalo se to pár dní po zahájení tábora. Měli jsme pro děti připravit hru, ve které měli získat jednoho ze skautských bobříků - bobříka odvahy. O Kristýně jsem věděl, že je velmi kreativní, a proto jsem přípravu nechal z velké části na ni.
Odjakživa milovala výšky a lezení po horách. Jedním z úkolů pro malé skautíky bylo slézt po skále pomocí horolezecké výstroje. Jasně, Kristýnka vybrala tu nejjednodušší, aby to zvládly i úplní začátečníci…
Já při této části soutěže nebyl, protože jsem chystal další etapu…

Bol som při nej dole hneď, kým jej výkrik doznel v ozvenách…
Ano, při tom zoufalém výkřiku mi tuhla krev v žilách. Hned jsem se k těm zpropadeným skalám rozběhl. V podvědomí jsem věděl, že spadla, ale nalhával jsem si, že tomu tak není. Přece by tak zkušená horolezkyně nespadla a neudělal si něco na pro ni tak primitivní skále…

A za viečkami našel tlieť dve zľaknuté svetielka…
Jakmile jsem tam doběhl, věděl jsem, že je zle. Ležela na zemi a její blondaté vlasy se pomalu barvily její krví. Okamžitě jsem k ní poklekl a vzal jí do náručí. Ztěžka otevřela oči a unaveně se na mě usmála tak, jak to uměla jen ona. ,,Miluju tě!“ zašeptala…

Čo sa robí v mojich žilách o to sa nik nestaral…
Vždycky jsem si myslel, že mě nikdo nikdy nerozpláče. ,,Chlapi přece nepláčou,“ říkával mi otec, když jsem si rozbil koleno a bulil. A já si řekl, že to přísloví budu prostě celý život dodržovat. Ale když jsem držel Kristýnku v náručí, vehnaly se mi do očí slzy. Hledaly si cestičku po mé tváři a já se jim ani nepokusil zabránit. Nechal jsem je pomalu skapávat na Kristýnčinu tvář…

Vydýchla mi v náručí…
Držel jsem ji v náručí a nevnímal svět kolem sebe, jen ji. Některé děcka šly pro pomoc, ale já v hloubi duše věděl, že ji nebude zapotřebí… Kristýnka se na mě naposledy podívala a usmála se na mě. Pak její víčka ztěžkla, zavřela oči, naposledy vydechla a zmalátněla v mém náručí. Než přijela záchranná služba, stále jsem ji držel v náručí a ani jsem se nepohnul…

A od vtedy se podvádzam, že Kristýnka snáď iba spí, že ticho za ňu rozprává…
Dlouhou dobu po jejím pohřbu jsem byl nepoužitelný. Celý den jsem byl zalezlý v posteli a v mysli jsem si neustále přehrával ty zážitky s ní, kterých ale bylo tak zatraceně málo… Až jednou v noci se mi o Kristýnce zdálo. Ona mi při tom našem setkání řekla, že mám žít dál, že na rozdíl od ní mám ještě spoustu možností a času, tak ať to nepromarním. A taky řekla, že se mnou neustále bude, byť jen v myšlenkách…

Pomalu se zvednu z jejího hrobu a naposledy se podívám na její fotku. Má na ní zase ten úsměv, který na své tváři už nikdy žádná jiná nevykouzlí tak, jako ona…

Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, neverím, poď a vstaň, ten pád byl možno len klam. Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, ty musíš hore ísť, k oblakom sme už na dotyk. Ty si jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch. Ty si jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch, pri oblakoch…