Nač předsudky a odsuzování lidí,které ani neznáme?

Po ulici procházela dívka celá v černém, její farmářky klapaly silnou podrážkou o dlaždice na silnici, strašně nahlas. Připomínajíc dusot koňských kopyt. Šla neohroženě, neotáčela se kolem. Šla jistá si svou převahou. Její husté černé vlasy dosahovaly téměř na zem a její bledá tvář vzbuzovala strach. Načerno nalakované nehty měla a v jejích rukou, které byly silně potříštěny zaschlou krví, nesla knihu. Knihu, která byla celá v kůži s rudou stužkou, která jí ovazovala. Na rtech měla němý výraz a ten úsměv, ten ironický úšklebek patřil chování lidí kolem ní. Všichni se otáčeli, kroutili hlavami a šeptali pomluvy o dívce, kterou vůbec neznali. Jiní se jí báli a před jejími kroky se schovávali do domů. Úplně obyčejně si o ní udělali svůj obrázek - podle oblečení a jistého chování si jí zaškatulkovali. Odsoudili jí mezi sebranku zlých, nic nedělačných lidí, kteří všem jen ubližují, neznají dobro a nevědí, co je to láska. Bojí se někoho, o kom vůbec nic nevědí. A přitom jí nechtějí dát šanci se projevit. Jejímu pohledu se vyhýbají, ale kdyby se přece jen našel odvážlivec, který by se podíval do tmavě hnědých očí, které jsou podtržené tlustou černou linkou, zjistil by, že oči jsou oknem do duše.
Naproti ní jde dívka v bílých letních šatech, její střevíčky vydávají zvuk, připomínající hru zvonků. Hrají do rytmu, ve kterém se dívka pohupuje. Jde se sklopenou hlavou a její nevinný, stydlivý úsměv všechny kolem dokáže okouzlit. Její opálená tvář krásně ladí s jejími kudrnatými blonďatými vlasy, které připomínají zlatavý závoj. Její na růžovo nalakované nehty dolaďují image cukrové panenky. V rukou si nese krásnou bílou knihu se zlatými nápisy. Všichni se s ní dávají do řeči, usmívají se na ní a zvou si jí domů. Nikdo by na ní neřekl půl křivého slova, všichni si jí chválí a předcházejí. Ale i u ní platí pravidlo o očích, které jsou vstupem do duše. A to, že je má krásně pomněnkové a dokonale nalíčené, nehraje roli.
Někde uprostřed cesty, kterou procházejí obě dvě dívky, stojí chlapec. Chlapec nejen hezký, nýbrž i chytrý. Sečtělý, který by chtěl vyzkoušet, jestli je opravdu pravda, že oko je okno do duše.
Když se podívá na dívku krásnou, která se směje a její modré oči jsou všem vystaveny na obdiv, zjistí něco, co je lepší nevědět. Dívka vlastní duši zkaženou, sžírá jí svědomí, protože už několika lidem ublížila. V její povaze převládá pýcha, nenávist všech a závist každému, kdo má jen nepatrně více, než ona. Nezná pravou lásku, nikdy neměla ráda nikoho, krom sebe. Je lakomá a všechno své si pečlivě hlídá. Takže žije v neustálém stresu a strachu - nepoznala štěstí. Tohle všechno jsou pocity, které ubíjí hlavně jí samotnou. Ovšem to nejhorší je její přetvářka, kterou jí všichni zobou z ruky - ani nevědí, že si pouští do domu skryté zlo.
A oči dívky smutné, která chodí jen v černém a připomíná stín?
Tak tyhle oči skrývají duši nevinnou, čistou - nepoznamenanou zlem, nenávistí, záští. Její povaha nezná slovo: ublížit. Její srdce je plné lásky a dobra. Ve skrytu duše je šťastná, ovšem napovrch být nesmí. Celé tohle je protest světu, lidem, kteří mají předsudky. Kteří soudí, i když neznají. Dokážou i z toho nejlepšího člověka udělat lháře, flákače a třeba i zabijáka. Jen proto, že si to oni sami myslí a nedokážou přiznat pravdu. Proto ta černá, barva zla. Ruce od krve, které značí symbol smrti. Jak málo lidem totiž stačí k tomu, aby špatně pochopili! V jejích rukou byla kniha černá, přesto všechno její obsah byl úplně jiný. Kdo čekal nějaké zlé zaříkávačky, deník krvelačné bestie, nebo jen popisy zla - byl by zklamán. V knize jsou pouze básně - smutné, pravdivé, o životě a zlých lidech. Ale jen básně a s nimi i jedna usušená růže. Na rozdíl však od knihy bílé, ve které jsou satanistická hesla a jména těch, kterým se v nejbližší době dívka chystá ublížit. Jediné, co z knihy vypadne, je suchý bodlák.
Ano i knihy poukazují na to, že se nemá smysl soudit jen podle zevnějšku - hezká kniha na povrchu, totiž nemusí mít zákonitě hezký obsah.
Chlapec to poznal a vydal se naproti dívce celé v černém. Její pohled byl překvapený a zároveň šťastný, protože alespoň někdo odhalil skryté dobro. Když jí chytil za ruku, dívka v bílém pukla zlobou a zbyly na ní jen vzpomínky lidí, kteří jí měli rádi. Je marné jim to vysvětlovat - stejně by si mleli svou.
Z druhé dívky najednou opadal černý šat a na místo něj, byla oblečena v krásných rudých šatech.
Avšak je důležité, aby se z dívky hodné opět ta zlá nestala. Protože pak by svět spěl do záhuby. Přibývalo by lidí těch, co jsou zlí a zárověň by ubývalo hodných. Takhle to však nesmí nikdy skončit. Nejlepší by byli jen ti hodní, ale myslím, že bude stačit, když budou oba dva druhy dívek v rovnováze.