Útěk....

,,Johano, slyšíš mě? Proč odcházíš a kam vůbec jdeš?" Ano, mami slyším tě, vždycky jsem Tě poslouchala a celých patnáct let jsem se učila Ti naslouchat - ale dneska na svoje narozeniny vážně musím odejít - kvůli sobě, protože si starostmi o Tebe podkopávám svou vlastní židli. Odpovědi na Tvoje další otázky záměrně vynechávám, protože bys nerozuměla odpovědím. Se slzami, které před tebou úspěšně skrývám, Ti zavřu dveře našeho bytu před nosem. Celý svůj život spolu se vzpomínkami a zážitky jsem zabalila do jedné cestovní tašky a s pohledem odsouzence jsem se naposledy podívala do okna ve třetím patře.
Vydávám se do ulic, kterými bloudím bezcílně. V ruce mobil - jediné spojení se světem a vlastně i taková moje poslední záchrana. Můj osud závisí na nabité baterii. Nemám kde spát, kde strávit celé dlouhé prázdniny a vůbec celkově teď v mém životě není jisté skoro nic. Tímhle odchodem jsem si to všechno pěkně zkomplikovala. Avšak na tohle vůbec nemyslím, v hlavě mám jedinou otázku - proč? Tobě jsem to mami sdělit nemohla - nemá cenu Ti to vyčítat, Ty za to totiž nemůžeš. To ta nemoc - ta nepředvídatelná nemoc, která ničí nejen Tebe, ale zničila naši rodinu - nemáš už žádné přátele a nakonec nemáš ani dceru. Která poslední dobou nezvládá vůbec nic a trpí depresemi - ano ve svém věku si pořád připadá na dně. Včera večer, když si se vrátila domů od kamarádky, jsem už předem věděla, že bych se Ti měla klidit z cesty. Byla si smutná, roztěkaná a celá si se třásla. Opět přišel ten tvůj stav, který jsem za svůj život zažila xkrát. Když jsem byla malá, často jsem kvůli tomu brečela, postupně jsem si však zvykala - jenže teď s nástupem puberty, kdy si všichni myslí, že už jsem dospělá, to nezvládám. Ten večer si mě seřvala a na mé osobě si našla snad tisíc chyb, dokonce si po mně hodila vázu - Tvojí oblíbenou. Nakonec ses stáhla do své ložnice, kde si brečela - ne však kvůli mně, ale kvůli sobě. Nejseš blázen v pravém slova smyslu, ale tyhle večery tak působíš. Vždycky z Tebe jde zvláštní strach a zlo. A ráno? Nic si nepamatuješ, nevíš o ječení a slzách. Vždycky ses ptala: ,,Proč se na Tebe koukám tak zvláštně?" a já Ti nikdy nedokázala odpovědět...............
Ty prášky, které bereš, Ti pomáhají, avšak musí se brát pravidelně. A to je Tvá chyba. Možná včera nastal den, kdy jsem měla zavolat do nemocnice. Útěk asi nebyl to nejlepší řešení, ale vrátit se už nemůžu. Možná až se budeš shánět po své váze a najdeš střepy, možná si vzpomeneš. Anebo také ne. U Tebe si nejsem totiž jistá už vůbec ničím, maminko.
Probere mě hlas číšnice, která se ptá - co bych ráda? Myslím, že panák by mi sedl, ale toho mi teď v tuhle ranní hodinu asi nedají a navíc jsem v kavárně. A proto zvolím svoje oblíbené kafčo s kupou šlehačky. Rozpošlu pár zoufalých SMS kamarádkám a nejlepší kamarádce Monice, která je sice pryč, napíšu stručně, co se stalo. Vkládám do ní největší naděje, ale nečekám zázraky, jen bych s ní chtěla pokecat, celou tuhle záležitost bych s ní chtěla probrat. Chtěla bych od ní objektivně slyšet, jak moc velkou blbost jsem udělala. Třeba po SMSkách, nebo bych jí zavolala - ale Monika neodpovídá - jako jediná se na mě vykašlala. Od ostatních mi chodí zprávy, sice také né kladné - ale alespoň povzbuzující. Rozhodnu se proto zavolat tátovi. Celé roky mi posílal jen peníze, ačkoli jich bylo spousty a já nikdy nestrádala, nedokázala jsem mu odpustit tu zradu. Teď mu však volám a prosím o azyl. Samozřejmě, že mi ho poskytne. Sice v jeho hlase neslyším ani špetku radosti - možnosti mi však nedovolují nad tím uvažovat. Ještě mu řeknu o mamce a on slíbí, že zavolá do nemocnice. Spadne mi tím velký kámen ze srdce. O mamku je tedy postaráno, jen doufám - že mezitím neprovedla nějakou blbost. To bych totiž nepřežila, výčitky svědomí by mě sežraly - a navíc proč si to nepřiznat, mám svoji maminku ráda.
Když se posledním vlakem, celá ubrečená a ospalá, dokodrcám do malé vesničky, kde táta bydlí a kde úspěšně podniká - připadám si tak špatně, že by za mnou stačilo zavřít víko. Tak tady budu trávit prázdniny a pokud se to s mamkou nezlepší i zbytek dospívání. Tátův dům najdu - byla jsem tu párkrát na prázdninách, překvapí mě tma. Je pryč, nečeká mě. Co jsem čekala? Otevřenou náruč, kytky a fanfáry - kdeže to ty bláhová žiješ? Hned jak od nás odešel, našel si jinou ženskou. Mladší než je mamka, možná i hezčí - už s principu jsem jí nikdy nechtěla vidět. A s dvěma dětmi, které jsou šťastné, bez problémů a hlavně, které mají teď díky tátovi úplnou rodinu. Na mě čeká vzkaz na stole v místnosti, která mi asi patří. Je v ní postel, židle, stůl, přehrávač - bez kterého se prostě neobejdu, i teď mám v kapse mp3 a kupa knížek. Když přečtu vzkaz, cítím se bídně: ,,Mámě nic není, ale na tvojí žádost jí vzali do nemocnice, jídlo máš v lednici - vrátím se ráno. Táta" K tomu všemu mi příjde Sms od Moniky: "ať prý to všechno hodím za hlavu." Tohle všechno zplodila moje nejlepší kamarádka. Nepomohla mi, ba naopak se cítím ještě hůř. Brečím a nejlepší pomoc vidím ve flašce vodky, kterou najdu v baru. Po jednom panáku otevřu jednu z těch zaprášených knih, myslím, že jde o Ferdu mravence - a vzpomínám na dětství, kdy jsem se měla relativně dobře. Když v láhvi zmizí třetina - začnu se litovat: ,,Nemám tátu, mamku mám bláznivou, kamarádky mi nepomůžou a Monika se na mě úplně vykašlala..... kluka nemám, protože jsem ošklivá, tlustá a blbá. Prostě nechápu, jak se někdo takový mohl narodit." Pak nastává pomyslný klid, ale jde spíš o ticho před bouří. Vždycky jsem měla oblibu v gotice a její černé obrázky přesně vystihovaly mé pocity. A když v láhvi zmizela polovina té báječné tekutiny, téměř automaticky natahuji ruku po nástěnce, na které mám připíchlou žiletku. Nechci se zabít, jen ten pocit smutku, lítosti a úplné beznaděje potřebuju dostat ze sebe ven. A v sebepoškozování vidím únik, za malou chvíli mám krvavé ruce a část mých křivých nohou. Pak usnu. Ráno mě probudí křik. Křik ženy, kterou vidím prvně. Jde o tátovu přítelkyni (takže přece jenom mám tu čest), která mě umyje a odtáhne k psychologovi. Nejspíš podrobně ví o mámině nemoci. Na její soucit jí kašlu a pomoc od ní nečekám. Ve starším pánovi, který na všechno, co mu říkám, kýve hlavou a za každou mou větou mi řekne: ,,že mi rozumí," stejně velkou pomoc nevidím. Celé prázdniny piji a chodím na diskotéky. Snažím se změnit - z té hodné holky, chci rázem někoho jiného. Holku, která bude drsná a nic jí nerozhodí. Takovou, která bude pořád nad věcí a nikdy neukáže své slzy. I za cenu ztráty všech včetně nejlepší kamarádky, která tenhle postoj nechápe. Může však říkat, co chce a hlavu si klidně může vykroutit. Mé pocity nezná a neví, jak špatně na tom jsem. A mně přece to mé litování nevadí...