Dítě

"Přidej! Rychleji! No tak..."
"Víc nemůžu, je moc těžký...!"

Dvojice mladých lidí probíhá lesem. Nedbaje trní a kopřiv; vždyť jim jde o život! Dívka drží v náručí malé dítě.
To pláče a řve.
Nohy se mihají. Už nemohou.
Větev. Dívka padá k zemi s žalostným výkřikem. Muž se otáčí, vrací se k ní a pomáhá jí na nohy. Pak vezme dítě do svých rukou a běží dál.

"Dělej! Už nás skoro mají...! Támhle! Vidíš tu skálu?! Pojď!"

Uprchlíci zamířili směrem k obrovskému masívu? Muž ještě zkontroloval, zda je pronásledující vidí. Zdá se, že se jim podařilo ztratit se. "Ale ne na dlouho," pomyslel si.
Běželi kolem pískovcové stěny. Vypadalo to, jako by kus kamene vyrostl ze země. Zeď se točila dál směrem doprava, ale skála byla obrovská, velmi obrovská.
Muž se zastavil tak najednou, až do něj žena narazila. Podívala se svému manželovi do tváře. Ta však byla odvrácena jinam, vzhůru na skálu. Když otočila svůj pohled jeho směrem, spatřila díru ve zdi.
Dlouho se nerozmýšlel. Dvěma pohyby byl vevnitř.

"Honem, vylez nahoru! Je tu dost místa... Snad si nás nevšimnou."

Podala mu dítě a pak začala šplhat. Natáhl k ní ruku a vytáhl nahoru.
Byla to spíše jeskyňka, dosti hluboká, ale na konec bylo vidět. Snad ji vytvořil sám Bůh na pomoc.
Ihned si však začala všímat dítěte. Ten hluk, brekot. Musela ho nějak uklidnit. Vzala ho do náruče. Kolébala ho, tišila. Dítě stále řvalo.

"Ať drží hubu nebo nás prozradí!"

Teď plakala i ona. Nevěděla, co má dělat. Střídavě se dívala na svého muže, který nervózně přešlapoval a sledoval s vyčítavým pohledem celý obraz zoufalství, a na své dítě, které ne a ne přestat řvát.
Nešlo to! Strkala mu do pusy prs, zpívala. Nic.

"Drž sakra tu zatracenou klapačku!"

Muž stál u otvoru a vykukoval ven. Měl chuť to děcko zabít. Prozradí je a oni půjdou zpátky do vězení. Ba hůř! Rovnou je zastřelí na místě jako zvířata.
Cítil, že to nemůže trvat dlouho, že už musí být blízko. "Ještě chvíli a uslyší ten rykot."
Nic už nevnímal. Jen ten pláč. Procházel mu celým tělem. Protékal žilami, nesen krví. Prosakoval na povrch těla.

"Já ho zab..."

Ani to slovo nedořekl. Když se otočil, spatřil ženu. Kývala se dopředu,
dozadu.
Dopředu.
Tiše plakala. Nevydala ani hlásku. Vše tlumila v malém nevinném dětském tělíčku, teď už bezvládném.
Všude se rozhostilo ticho. Jen z dálky byly slyšet hlasy lidí.
Blížili se.
Muž tam jen stál. Otřesen. Nemocen slova. Polilo ho horko. Objala ho zima. Vše z hrůzy spatřivší před sebou.
Byli stále blíž.
Poklekl k ženě a objal ji. Snad to ani nepostřehla.

Praskání větví, nadávky a otázky, supění. Vše právě mihlo otřesný obraz zoufalství.