Zabiják

Šla tiše ulicí. Lampy nesvítily…to jí vyhovovalo. Temnota byla dobrá. Skrývala mnohá tajemství, ale teď poskytovala úkryt jí. Měla to ráda. Nikdo ji neviděl přicházet. Stala se šedým stínem v houstnoucí noci a to ji těšilo.
Rukou v kapse nahmatala malou mosaznou věc. Díky bohu za člověka co ji vymyslel.
Z nedalekého klubu na ulici dopadalo barevné světlo. Hlasitá hudba ji přinutila srovnat krok do jejího rytmu. Cítila se jako malý bůh pomsty, blížící se ke hříšníkovi, aby ho ztrestal. Ve skutečnosti to byla i podstata její práce. Trestat ty, kteří si to podle lidí zaslouží. Nikdy se nestarala o to jestli je to pravda nebo ne. Vykonala práci a dostala zaplaceno. Nejdůležitější pravidlo bylo do ničeho se nemíchat.
Vyhazovač stál u dveří a pozoroval vylidněnou ulici. Zničehonic se před ním zjevila mladá žena oblečená v černé kůží. Prostě se zhmotnila. Jako duch. Zdálo se mu že ji noc nechce pustit ze své náruče. Světlé vlasy jí splývaly na zádech a měnily barvu podle světla reflektorů. Modré oči se vpíjely do jeho tváře, svázaly ho a on se nemohl ani pohnout. Pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Každý krok přesně v rytmu hudby. Přiblížila se k němu. Cítil že by měl něco udělat. Zahradil jí cestu do klubu silnou paží. Ani se nezastavila. Nevěděl jak a odkud, ale zničehonic mu na holou lebku dopadla tvrdá rána a on se tiše svezl k zemi.
Žena překročila tělo bezvědomého vyhazovače, skovala do kapsy mohutný boxer a vešla do hluku a světel.
Vypadalo to tam přesně tak jak si to pamatovala. Klub byl plný lidí všeho věku. Tančili, opíjeli se, fetovali a to vše v doprovodu hlasité hudby a šílených barev. Přesto jak byly lidi mimo, jí podvědomě tvořily místo aby mohla klidně projít. Byla jako ledoborec, kterému se vyhýbá led. Nevěděla proč, ale vždy tak na lidi působila. Vždy se jí vyhýbali a málokdy na ni promluvili. Ne že by nebyla atraktivní, to byla a velice, vzbuzovala však respekt a nepříjemné mravenčení v týle.
Konečně se dostala k dveřím za barem. Nečekala a prošla dovnitř. Místnůstka byla maličká, zato ale přepychově zařízená. Na stěnách visely drahé obrazy a stěny byly lemovány drahými sedačkami. Přesně jak předpokládala, seděl za stolem a pil. Neunavovala se pozdravy ani zbytečným vysvětlováním její přítomnosti. Brzo mu bude stejně vše jasné.
Střízlivost přišla jako blesk z čistého nebe. Tedy…těsně po tom co si všiml ústí tlumiče mezi očima. Chtěl se zeptat co se děje a proč se to děje. Žena se na něj podívala a usmála se. Těsně před tím než vzduchem proletěl kus olova pronesla jednu jedinou větu na vysvětlenou.
„Někdo mi prostě zaplatil víc za tvou smrt, než mi ty platíš za svou ochranu.“