Velký a Malý Princ

"No tak, Roberte, vystup."

Nemůžu odtrhnout oči od toho zámku. Ušlechtilá budova je osvícena mnoha světly, z dveří vychází usměvavý sluha a vybíhají nějaké děti. Chytím se Princovy ruky a konečně vystoupím z lesklého vozu. Všude okolo padá bílý sníh, zakousne se do mě zima, ale fascinuje mě krásný zámek...

Vede mě dovnitř. Jako ve snu vidím tu scénu. Děti ho nadšeně vítají, objímají se.

"Malý princi, tady máš na pití."
Podává mi sklenici s červeným nápojem. Je zas tak krásně sladký. Sedím ve velkém křesle, hraje hudba, slabé světlo si hraje se siluetami hrajících si dětí a on jim cosi předvádí. Tancují.

Ani nevím, kolik času uběhlo, když mě probouzí ten sluha. Vidím jeho usměvavou, černou tvář, v pozadí svítící stromeček a oheň v krbu... Už tu nikdo není.

Odvádí mne nahoru po velkém schodišti. Pletou se mi nohy, ale nenechá mě spadnout.

Krásná, bíle ustlaná postel připoutá můj pohled. Strašně mě láká. Sluha mi ukáže pyžamo složené na posteli a popřeje mi dobrou noc. Odchází, zhasne a já se ocitám sám jen ve světle noční lampičky.

Kašlu na pyžamo, skočím do postele, zavrtám se pod peřinu a zavřu oči.

Její křik mě probudil. Jak jí nenávidím! Vyskočím z postele, tečou mi slzy a motají se mi nohy, ale vyběhnu z pokoje a utíkám dolu po schodech a dál chodbou. Je tu skoro tma a není nic vidět, ale to mě nezajímá. Už nikdy jí nechci slyšet! Ona mě nenechá! Nesnáší mě!

Ze tmy se vynoří Princ a chytí mě. Zvedne mne a přitiskne k sobě. "Co je, malý princi? Nebreč. Není tu. Jsme tu jenom my. Opravdu." Tisknu se k němu a tiše pláču.

"Uvidíš, že ráno už ti bude dobře. Slibuju ,že už ti neublíží. Nezasloužíš si to. A ona si nezaslouží tebe."

"Já nechci, aby bylo ráno!" rozkřiknu se plačtivě a vytrhnu se mu.

Utíkám pryč chodbou. Nezajímá mě, že nevím kam, chci utéct sám před sebou, vlastními vzpomínkami, před ní. Ale to už nejde.

Doběhnu až k jednomu z oken. Za ním sněží a nad obzorem už je vidět drobná záře, brzy bude svítat.

"Já už ji nikdy nechci vidět! Ale vždycky když zavřu oči.... když si vzpomenu...."

Znova se rozbrečím. Princ mě obejme a hladí po vlasech. Když zvednu hlavu, vidím že je tu ten sluha.

"Nemůžeme ho tak nechat...." řekne mu Princ, chytí mě za ruku a vede chodbou do vstupní haly, obuje mne, dá mi bundu a sám se oblékne.

Ještě mi nasadí čepici a podává mi sklenici, s bílým nápojem. "Aby ti nebyla zima."

Je to sladké, sladší než to červené. Potom vyjdeme ven. Ovaje nás vítr, mírně padá sníh a na východě se v dálce začíná objevovat světlo.

Vede mě. Procházíme sněhovou pokrývkou, směrem ke světlu. Krása té scény mi utišila slzy.

Kus od domu, na rozlehlé sněhové pláni se posadíme. Sednu si vedle něj, schoulím se k němu.

Sedíme tak ve sněhu a přes padající vločky pozorujeme vycházející slunce...

"Michaeli, mě neni zima...."

"A už nebude, malý princi...."

------------------------------------

Vítejte v Neverlandu