Noc

Pamatuji si tu noc, kdy jsi mě nechala stát opilého na tramvajovém ostrůvku, jako bych snad vůbec nepil. Tramvaje přijížděly a odjížděly. Pokaždé, když mou tvář osvítila záře jejich starých reflektorů, měl jsem pocit, že právě ta chvíle je nejlepší, abych se svalil na koleje a nechal se rozčtvrtit. Ty tramvaje byly prázdné. Stejně jako všechno, na co jsem se tu noc podíval. Najednou nic nedávalo smysl. Nemělo smysl. Nedokázal jsem pochopit, proč šumí řeka, proč svítí pouliční lampa, proč lidé pijí, proč lidé milují, proč lžou, proč vlastně žijí. Mráz mi znecitlivil prsty a rozklepal zuby. Zíral jsem tam na ty koleje svýma zpitýma očima a mozek byl v naprostém záseku. A srdce taky. Myslel jsem si, že jsem už mrtvý. Nechat se rozčtvrtit bylo už zbytečné. Zdálo se, že už nikdy nepromluvím. Nedovedl jsem si představit, že bych ještě kdy něco řekl. Komu? A proč? Tramvaj zacinkala a už mě míjel její druhý vagon. Na jeho konci seděl bezdomovec a lehce pokýval hlavou. Věděl proč. Já to nevěděl. Stál jsem tam dál a přijela další tramvaj. Vystoupila z ní těhotná žena. Podívala se na mě a pokývala hlavou. Věděla proč. Já to nevěděl. Ze třetí tramvaje se vyplahočil starý kmet a pokýval hlavou… pochopil jsem proč a mé tělo padalo do záře omšelých reflektorů.