Růžová bolest

Lesklost těch dnů už vídám jen ve snech. Asi jsem je zapomněla přelakovat. Asi nejde jen jednou natáhnout ruku a sevřít celej svět. Ale snad byly i dny, kdy jsem si přesně tohle myslela. Že jediné, co stačí udělat, je usmát se na život a všechno bude moje. Že stačí vidět svět přes růžový brejle... Ale co... viděla jsem růžově a to byl jedinej rozdíl. Viděla jsem bolest, stesk i úzkost, ale růžově. Je to k pláči. I největší cynik by se nad tím pohledem rozplakal. A tak jsem ty růžový brejle zahodila. A to mě teprv srazilo na dno. Teprv tenkrát jsem tu růžovou bolest opravdu prožila. Zjistila jsem, že vůbec není růžová, jak jsem si celej život myslela. Dalo mi opravdu práci, najít ztracenou důvěru ke světu, kterej mě celý ty roky klamal. Našla jsem ji. Našla jsem ji v naději, protože ta nikdy neumírá. Ani poslední. Poslední umírá člověk. Naděje je věčná. Našla jsem naději, že kýčovitě dojemný východy slunce ještě maj smysl, i když při nich křehnou prsty a na řasách se tvoří jinovatka. A teď žiju, teď teprve. Za tu dobu už jsem si stačila uvědomit, že to nebyl svět, kterej mě klamal, že to jen já jsem ho neuměla vidět takovej, jakej skutečně je. A taky to, že svět přes ty růžový brejle přeci jen nevážil tolik a taky... že bolest je opravdu růžová.... S láskou A.