žebrák

Krčí se na Karlově mostě, na sobě slabé, špinavé a odrané šaty, vedle něho se choulí pes.
Okolo poletuje hebký bílý sníh.
Žebrák se třese zimou v matném stínu sochy jakéhosi světce se zlatým křížem v ruce a svýma krásnýma, modrýma a přesto tak smutnýma očima prosí těch několik málo kolemjdoucích o almužnu.
Jeho dlouhé, kdysi černé vlasy, dnes již protkané stříbrem a sněhem, rámují strastmi sešlý obličej, jenž při pozornějším pohledu vypovídá, že muž není ještě vůbec starý.
Když se stíny prodloužily a on věděl, že zde z toho už nic nebude, vytáhl zpod sebe dřevěnou opotřebovanou berlu a se zasténáním se do ní opřel a postavil na svoji jednu zdravou nohu. Nato oslovil laskavým hlasem fenku německého ovčáka: „Pojď Milá, půjdeme.“
Pomaloučku se rozešel, opíraje se křečovitě o svoji berlu a jeho chromá noha se sunula za ním.
Když procházeli tichými ulicemi, bylo slyšet jenom pravidelné „klap“ „klap“ „klap“ jak jeho opora narážela do promrzlých chodníků.
V žebrácké jídelně, kde teď on i jeho Milá seděli, bylo nabito.
Venku mrzlo až praštělo a každý, kdo nepřespával kdesy na nádraží nebo v kanálech na teplovodních trubkách, se stahoval sem.
Všechno se mu zde hnusilo, všechno od jídelny až po čistě povlečené postele. Nevěděl proč, neměl žádný důvod, ale přesto připadal si tady, jako když obtěžuje, chtěl být samostatný a soběstačný. To však nešlo.
Zatímco se hnípal v rozbředlé bramborové kaši, zabloudil ve svých vzpomínkách k poslednímu dni, kdy byl ještě normálním člověkem.
Tehdy jel se svojí mladou manželkou a jejich malou slečnou z velkého nákupu, maminka kupovala samé dobroty a také velkou krabici s plyšákem uvnitř. To malá Anetka však nevěděla, mělo to být pro ni překvapení. Tatínek znalecky vybíral pánskou vůni a potom narychlo koupil drobnou mrkací panenku a nechal si ji zabalit. Panenku strčil do přední kapsy u kalhot. „To bude mít Anetka radost,“ myslel si.
Projížděli autem ulicemi a bavili se o večerní oslavě druhých narozenin jejich malé princezničky, když se z postranní uličky vyřítil náklaďák a plnou silou narazil do jejich auta.
Manželka byla na místě mrtvá, o dcerušku bojovali lékaři na operačním sále několik hodin, ale nakonec ji ztratili.
On sám po několika měsících léčení vyvázl „pouze“ s ochrnutou nohou.
Mezitím mu za podivných okolností vyhořel dům a z nemocnice ho nepropustili ani na pohřeb své dcerky a manželky.
Několikrát se psychicky zhroutil, připadal si jako prašivý pes, odmítal veškerou pomoc přátel, neboť nesnášel lítost v jejich očích, kdykoli se na něj podívali – on chtěl být samostatný.
Zkoušel si najít práci, ale všude ho pro jeho postižení a občasné psychické poruchy odmítali.
Nakonec se spřátelil s toulavým psem a stal se mužem ulice – žebrákem.
Dnes jsou tomu skoro tři roky od tragické autonehody a on opět sedí na Karlově mostě, v jedné ruce klobouk s několika drobnýma a druhou hladí svou Milou.
Kolem procházejí lidé, většina si ho nevšímá, občas na něm někdo spočine pohledem, ale hned zase odvrátí oči.
Potom kolem prochází dáma, má na sobě drahý norkový kožich, vysoké boty a na svět se dívá pohledem, jako by jí patřil. Na krku se jí houpe zlatý medailonek vykládaný rudými granáty.
Žebrák si ho zálibně prohlížel a pak se rozhodl, vyhoupl se na svoji nohu a za okamžik dohonil pomalu jdoucí dámu, kochající se krásami zimní stověžaté matičky měst.
Zrovna když si japonským fotoaparátem zvěčňovala zasněžený chrám sv, Víta, strhl jí rychlým pohybem medailonek z krku a belhal se co nejrychleji pryč.
Nevím, co si v tu chvíli myslel, snad byl v pomatení smyslů, snad doufal ve svém bezbřehém zoufalství, že se mu jej podaří prodat a on změní svůj nuzný život v lepší. Snad nemyslel na nic…
Jisté je pouze to, že neutekl daleko.
Paní začala ječet jako siréna a vykřikovala: „Pomóc, zloději, vrazi, vyděrači, okradli mne, oloupili. Chyťte je, chyťte je.“
Ach jak dokáží lidé někdy přehánět.
Okamžitě se objevil strážník a našeho žebráka rychle doháněl.
Když už viděl, že mu neuteče, rozmáchl se žebrák a chtěl medailonek zahodit. Naštěstí si to však rozmyslel a místo toho jej otevřel a pohlédl dovnitř.
Odtamtud se na něj usmíval do zlata vyrytý obrázek malé holčičky, na nepodobný jeho malé princezničce.
Do očí mu vyhrkly velké slzy žalu.
Opatrně položil přívěsek na kamenné zábradlí mostu a písknutím přivolal svého psa.
Vzal jej do náručí, políbil ho na čumák a něžně zašeptal: „Odpusť, Milá.“ Poté fenku hodil do ledové vody a pak do Vltavy skočil také.
Chvíli se pokoušel plavat, ale jeho pohyby slábly a zpomalovaly se.
Když žebráka o několik málo minut později vytáhli utopeného a úplně ztuhlého z řeky, svíral ve svojí sevřené ruce malou fotografii smějící se Anetky…
Jeho fenka, která ledovou koupel přežila, putovala do útulku, kde přes železné mříže pozoruje svět, svýma černýma, smutnýma očima.