Cesta ke hvězdám, do pekla a zpět

Cesta z hvězd je těžká
(Já vím, ty víš)

Sedám si k tobě každý den. Jako bys tu byl se mnou. Jako by ses na mě díval a jen mě poslouchal, stejně, jako jsi to dělal dřív.
Změnila jsem se. Už nejsem malá, víš. Představ si, že už se nebojím jít za tebou sama, dokonce jsem ráda. Jsem ráda sama, ale jen s tebou. Bojím se ticha, to jediné mi to jediné mi zůstalo. Vím, že už jsem velká, ale ten pocit, že nikde není pořádný kravál, mě děsí.
Vidíš, kdybych jen věděla, že až budu doma, tak nebudeš spát, pustila bych ti něco úplně skvělého.
Víš, že za tebou utíkám. Chybí mi totiž tvůj smích. Takový už nikde nenajdu. A že jsem jej zkoušela najít. Poslouchala jsem své srdce a to mě opět zavedlo k tobě.
Byla bych schopná tady všechno vytrhat, jen aby ses vrátil. Jenže ty by ses zasmál, jak jsem naivní, že věřím nemožnému a zmizel bys. Jenže já bych to i pro ten jeden okamžik tvého smíchu udělala.
Moc se toho změnilo, v mém životě, jen ten kus v mém srdci, kdes byl ty, je prázdný. Už mi věříš, že vzpomínky jsou jen vzduch? Dýcháme je, abychom žili, ale nebereme je jako důvod proč žít.
Vždycky, když sem jdu, hledám v trávě tvé stopy, čekám, že povedou k nám, ale najdu jen ticho.
Nesnášel jsi černou, možná kvůli tobě ji omezím, ale ráda jsem tě škádlila, tak si ji trochu nechám. Ty mě taky provokuješ tím, že nemluvíš.
Myslela jsem, že z té hvězdy spadneš, hrozně dlouho, když jsem ale viděla, jak krásně tě obložili a uhladili drobnými kamínky, na které poskládali svíčky s bílými růžemi, když jsem zjistila, že cesta z hvězd je těžká, když jsem si uvědomila, žes tam musel, nechala jsem to být.
Přišla jsem se rozloučit, už sem nepřijdu. A nedívej se na mě, rozmazala se mi tužka a nelíbila bych se ti. Totiž, na starých cestách nové nebudou a tohle je stará cesta. Nemůžu po ní chodit donekonečna. Měj se krásně, s pozdravem já.

„Čte mi z tváře,
co z ní vychází a zapadá,
jakási temná záře,
a mě tak napadá,
co si o ní myslí.

Jak může zkoušet číst,
někdo, kdo četl jen pár knih,
číst z tváře a obracet jako list,
její barvy, tmavé, i jako sníh,
a při jednom pohledu,… ztich.

Vidí, že vidí jenom tvář,
Jak černé písmo na papíru,
To písmo se však rozpilo,
A on vzteky do knih rozedřel,
Hlubokou nečitelnou díru.“

Dočetla jsem básničku, kterou jsme museli složit. Nemusela být přesně taková, na stole bylo několik papírků s tématy a já si vytáhla Moje tvář.
Bylo ticho, sice jen chvíli, ale já jej dokonale vnímala. Byl to přesně ten pocit, kdy jsem se měla začít usmívat. Přesně ta doba, kdy jsem měla být nejšťastnější ze třídy, protože moje básnička byla určitě zase nejlepší.
Nejlepší ze všech, ostatně, jako ve všem jiném, nejlepší ve všem. A přesto mi přišlo, že jsem ten nejhorší člověk naší třídy. Naprostý hlupák, který stojí čelem k docela bílým vyčištěným ovcím, které jen neuvěřitelně a zároveň poslušně hledí vpřed, aby snad vlk, který nad nimi měl dozor, nezačal řvát.
Zadívala jsem se do země, nebylo tam nic zajímavého. Pořád stejné parkety a pořád stejná, prošlapaná, byla jejich barva.
„To si zaslouží potlesk, nemyslíte?“ zeptala se z ničeho nic učitelka. A opravdu ji celá třída poslušně následovala a svými pěstěnými dlaničkami vytvořili vcelku bouřlivý potlesk.
Kráčela jsem tou tleskající uličkou ke své lavici. Nevím, přišlo mi to, jako ulička za trest, za to, že jsem napsala tuhle básničku a že jsem ji četla. Čekala mě zpověď, muset odpovídat na všechny ty otázky, proč a jak to, že jsem tohle napsala….
…překvapilo mě to, ale učitelka si jen poznačila, že jsem splnila úkol a pokračovala dál.
Byla tady skutečně zvláštní dílka.
Hned po mně sklidila největší úspěch básnička od Davida. On si na stole vytáhl papírek nesoucí název Samota.

„Zabil jsem mouchu,
hodil ji do sudu,
letěla ke slunci,
vstříc svému osudu.

Zírala na mě,
Padala ke dnu.
Já jsem ji utopil,
Potvoru jednu.

Možná se smála,
Možná že věděla,
Jak litovat budu,
Že zabil jsem anděla.

Zničil jsem mouchu,
Její naději života,
A proč?
Byla šťastná,
A mě žrala samota.“

Možná, že na Davidovu básničku chtěla něco říct, možná už jen to, že se samotou to mělo společnou asi jen tu poslední větu, možná chtěla dodat ještě něco jiného, těžko říct, co mají odborníci na český jazyk na srdci, když mají hodnotit díla lidí a mnoho let mladších.
Musí to pro ně být občas těžké, vidět nám do duše… a u mě to muselo chtít ještě i odvahu.
Neřekla však nic moc, totiž že v tu chvíli zazvonilo.
Všichni si začali chystat věci na další hodinu, jeden z nejuspávanějších předmětů vůbec, kde hlavní cíl byl udržet pozornost, ekonomika.
„Mohla bych tě poprosit, abys šla se mnou?“ Poklepala mi učitelka na rameno a šla ke svému stolu. Nesnášela jsem, když mi někdo ťukal na rameno a něco ještě ke všemu chtěl. Musela jsem to ale překousnout, kývnout a zvednout se a jít s ní do kabinetu.
Byla to vlastně sborovna, protože prostory pro školu byly věru malé. Naštěstí v ní ještě nikdo nebyl.
„Sedni si,“ pobídla mě a sama si přisunula jednu židli k vysoké skříni.
Otevřela ji a z nejvyšší poličky něco vytahovala. Prostě jen staré učebnice, některé otrhané, jiné skoro nové…mnohé byly v obalech, mnohé obaly byly odřené a díravé.
Chvíli se v nich přehrabovala a skládala je na hromádku vedle. Pak konečně našla něco, co hledala. Neviděla jsem, jaká to byla učebnice, ale lesk v jejích očích mi napověděl, že je to ta pravá.
Opatrně seskočila dolů, vrátila židli ke stolu a posadila se na jinou přímo naproti mně.
„Znáš ji, viď?“ zeptala se a zamávala mi před očima učebnicí z psychologie.
Poznala jsem ji. Měla modročerný obal a hřbet se lehce odlupoval. Zadní strana měla několik písmenek zaškrtaných a místo nich byly vepsány věty, o jejichž smyslu věděli jen ti, kdo je znali nebo ti, kdo byli o jejich smyslu poučeni.
Listovala v ní.
„Je to ono, viď?“
Ukázala mi jednu stranu, v jejímž středu se vyjímala neuvěřitelně hluboká díra vyrytá bombičkovým perem. Byla veliká a zamezila čtení několika řádků kolem, však tam patřila.
„Co kdybych těch patnáct stran, které tahle nehorázná a neslušná díra udělala, prostě vytrhla a nechala okopírovat nové strany a nalepila je sem?“ nabídla.
„Ne,“ vzdorovala jsem. „Ta díra sem patří. Je to neodmyslitelná součást celé psychologie, jedna velká černá díra,“ doplnila jsem se.
„Neodmyslitelná součást tvé básničky, neodmyslitelná část tebe, ale proč psychologie?“
Věděla a přišla na to, že má básnička měla souvislost s touhle dírou, ale proč to chtěla vědět?
„Shodli jsme se, že v psychologii bude vždycky jedno černé místo, které se nezaplní. Přece dospělí nepochopí naši duši a my zase nepochopíme jejich, je tam díra,“ odpověděla jsem.
„Chceš tu učebnici?“ nabídla mi ji. Nabídla mi vzpomínku, nabídla mi starou cestu, kterou jsem nechtěla přijmout, nabídla mi cestu zpět.
„Chcete se jí zbavit, chcete mi dát šanci se vrátit, chcete mi způsobit ještě větší zmatek nebo prostě nevíte, co s ní?“ naložila jsem učitelce hned několik otázek, aby si mohla vybrat. Učitelé nám mnohdy dávají více odpovědí, v domnění, že nám ulehčí přemýšlení, ale potom je to ještě těžší, protože jen jedna je správná, alespoň ví, jaké to pro nás je.
„Ne, jen jsem myslela, že…“
„Že nic. Nechte ji tady, vraťte ji zpět, kde byla, za ostatními učebnicemi a třeba zapomeňte, že tam je, ale nenabízejte vzpomínky. Mně ani nikomu jinému. Bude tam, schovaná a bude mít v sobě skrytou mou básničku včetně psychologické teorie.“
Přikývla.
S těmito slovy jsem odešla ze sborovny a bylo to dobře, zrovna dovnitř vešel profesor tělocviku.