...

Kamenné srdce v hrudi spočívalo. Čekalo na chvíli, kdy led roztaje, kámen pukne a ono se dostane na svobodu a bude opět bít.

Kamenné srdce v chladné hrudi. Ocelově modré oči s leskem, jež skýtám tajemství.
Tajemství života.

Temně hnědé vlasy se vznáší v poryvu větru. Lehká sukeň sotva drží na svém místě. Proudy deště bičují jemnou tvář s tvrdým výrazem.

Útes tyčící se v bouři nad městem, budící respekt, je nyní pouhým "kamínkem", když na něm stojí ona.
Zuří a svět zuří s ní. Už ani neví proč.

Hleděl na ni. Byla tak zvláštní. Ta zvláštnost z ní plála.
Toužil se jí dotknout, pohlédnout jí do tváře. Ale nemohl k ní jít. Bouře mu to nedovolovala.

Cítila ho. Otočila se.

Ty oči! Uzavřely ho ve své moci. Uvěznily ho. Nemohl se od nich odtrhnout. Jejich čistota a pravdivost ho zabíjela.

Nechtěla, ale musela. Něco se v ní lámalo.

Tuhle pravdu nechtěl znát. Skácel se k zemi mrtev.

Kamenné srdce puklo.