Hvězda nové naděje

Hustá tma se rozprostřela nad zemí a svět upadl do nočního spánku. Skoro každý již spal, jen jedna osoba se procházela hlubokým smrkovým lesem. Byla sama, sama se svými myšlenkami a svými touhami. Pohlédla vzhůru, na nebi se třpytila jediná hvězda a dodávala temné noci na tajemnu. Vzpomínala,...vzpomínala na loňský rok, tehdy se také procházelo lesem a pak spatřila tu hvězdu. Pojmenovala jí Hvězdou nové naděje; naděje, kterou tak zoufale potřebovala. A hvězda jí pomohla, její život se změnil od základů, ze dne na den jí udělal šťastnou. Jenže tehdy nevěděla, že každé přání tu nezůstane navždy. Celý rok žila šťastně až do dne včerejšího, život se jí zhroutil a ona pochopila, že nic není věčné. A tak se tedy znovu vydala do lesa, aby spatřila svou Hvězdu nové naděje. Chtěla ... vlastně ani nevěděla, co chtěla, snad jen ... vrátit život zpět, zpět o rok, kdy o novou šanci prosila poprvé. Věděla sice, že tehdy byla nešťastná, ale její tehdejší neštěstí se nedalo srovnat s tím nynějším. Tehdy ztratila lásku svého života ... teď ztratila vše, naprosto vše.
Upnula svůj zrak k nebi : „Hvězdo, má hvězdo, rok uběhl a já jsem zde zas. Jedna prosba mé srdce tíží a věřím v tvou náklonnost a tvou pomoc. Prosím tě hvězdo, podej mi ruku a pomoz zas.“ Hvězda se rozzářila a z nebe se ozval hluboký hlas : „Již jednou jsem ti pomohla a tvé srdce spasila, ale více není v mých silách. Svůj život musíš nadále žít s tím, co ti poslední rok přinesl.“ Dívka padla na kolena a sepjala ruce k tiché prosbě. Z nebe se znovu ozval tentýž hlas : „Tvá snaha je marná, už ti nemohu pomoci, už nemohu být nadále tvým symbolem. Už ve mně nesmíš vkládat své sny. Jak si žila, tak si žila, za vše co poslední rok přinesl neseš vinu ty, pouze ty. A nikdo nemůže napravit tvé chyby a omyly. Spokoj se s tím, co máš.“ Hlas utichl a i záře té hvězdy jako by vybledla. Zvedla se ze země, už pochopila, že je konec její naděje. Hvězda jí zradila. Aspoň tak to cítila. Rozběhla se lesem směrem ke světlu, jehličí se jí zabodávalo do chodidel a větve trhaly její zelenou řízu. Doběhla až k palouku. Byl stejně dlouhý jako široký a v té tmě nebylo vidět, kde vůbec končí. Vzpomněla si na nejkrásnější chvíle svého života a roztančila se. Promrzlými chodidly lehce ale s jistotou našlapovala do orosené trávy, dlouhé vlasy se jí točily kolem těla a říza se jí zamotávala mezi kotníky. Zavřela oči a tančila své nejoblíbenější tance. Hlavou jí prolétávaly nejnádhernější chvíle z jejího života. A pak, pak zakopla a spadla do vody, která zčeřila hladinu doposud klidné říčky. Ještě než se praštila do hlavy o kámen a ztratila vědomí, její ústa se roztáhla v široký úsměv. Věděla, že je konec, konec jejímu trápení. A tak zemřela, dívka, jejímž symbolem byla Hvězda nové naděje.