Proč to nikdo neřekl?

Proč jen nikdo nemluvil?

Ivance

Charón už tisíce let drží svou loď na hladině. A i dnes jen klidně kormidluje tolik známým směrem. Jen pro ní neznámým. Strach. Jak na těchto místech může člověk cítit strach? Kolik věcí prošlo rukama, kolik lidí prošlo duší. Duše nikdy nezapomíná, kdo jí držel. Duše nezapomíná, kdo ji zradil. Škoda, že duše nemůže plakat. To by podsvětí mělo možnost vidět důkazy bolesti, která rve i poslední švy vzpomínek. Těch, které tolik bolí. Jak mohl tak lehce ublížit? Jak člověk může tak lehce ublížit? V životě, v tom krátkém, pomíjivém. Hanba tomu, kdo ublížil, kdo donutil něčí duši vzlykat. Ale duše odpouští. Odpouští na místech, jako je tohle. Odpouští v Charónových očích.
Znovu plavovlasá dívka běží po louce, vítr jí čechrá vlasy a ona nevnímá okolí. Nevnímá louky, po kterých tančí. Jak jen se jí dnes zdá tráva vzácnou. Už ji nikdy neuvidí. Nikdy už nebude bosá tančit v trávě. Znovu vidí jeho oči, ve kterých se topila. Tou mladou, nevyzrálou, naivní a čistou láskou. Tou, která dává a obětuje vše. Proč jí jen tehdy nikdo neřekl, jak mladá vlastně je. Jak málo toho zná. Jak málo umí. Jak málo rozumí? Znovu cítí jeho dech. Jeho dech, který patřil jen jí, srdce, které bilo jen pro ni, oči, které hleděly jen jejím směrem. Proč ji nikdo neřekl, že je mladá?
V myšlenkách bude do konce svých dní bloudit po zemi, bdít nad jeho sny, opatrovat jeho kůži, volat jeho jméno. Takový chce úděl, takový si ho přála a vysnila. To je to, k čemu chtěla být stvořena. Černá skvrna, která zabila její tělo, se ztrácí ve vzpomínkách a snad i v přání stát znovu po jeho boku. Znovu jej políbit. Znovu čechrat jeho vlasy. A nebo možná ne. Znovu ji zavalí úzkost. Znovu vidí jeho teplé dlaně na těle té ženy. Znovu vidí odlesk jeho očí, který nikdy předtím neviděla, který neznala. Který prostě nepatřil jí. Který si schovával pro někoho jiného. Nedokázala ho udělat šťastným, nedokázala mu svou nekonečnou láskou stvořit vše, po čem toužil. A přitom toho nechtěl moc. Proč jí nikdo neřekl, jak je mladá?
Bolest přehlušuje jen láska. Bolest léčí jen láska. Láska, která jí dovedla sem, do Charónova člunu. Do podsvětí. Nemohla, tam nahoře prostě nemohla lásku stroze proklít a žít dál. Její úděl na zemi skončil. Musí v něm pokračovat zde. Dosáhnout svého největšího vítězství. Vidět jeho smích. Vidět odlesk jeho očí. Být mu andělem. Copak lze zemřít i s láskou, kterou jsme si otevřeli srdce? Neexistuje cesta zpět. A neexistuje cesta kupředu. Celá věčnost se změní v jediný okamžik a jediný úděl, úděl milovat. Milovat navzdory zradě, lásce. Lásce, na kterou byla příliš mladá.
Vždyť život plyne bez údělu. Bez účelu, pokud není lásky. Pokud není lásky, není ani života. Proč jen nikdo neřekl, jak moc je mladá?
Zadusila své myšlenky. Blížili se k cíli. Blížila se naplnění svého osudu. Chtěla tu chvíli udělat magickou, magickou a nezapomenutelnou. Vystoupila ze člunu a pohlédla na Charóna. Sklonil se k řece Léthé a nabídl jí pít ze svých dlaní. Naposledy vzpomenula osud, který si vybrala a, plna odhodlání nezapomenout a vytrvat, napila se z jeho dlaní.
Proč jen jí nikdo neřekl, jak je mladá?