Kojoti přestali výt...

Kojoti přestali výt. Krev. Mrtvoly. Hrobové ticho. Poslední zbytky těch, kteří přežili, na sebe beze slova civěly a ještě stále nemohly pochopit, že za všechno to násilí mohou oni sami. Nebe bylo zbarveno do ruda, jako by vyjadřovalo, kolik krve bylo dnes zbytečně prolito. Oba indiánské kmeny obcházely své blízké, kteří leželi bezvládně na ještě rozpáleném písku, a doufaly, že někdo z nich přeci jen zůstal na živu. Aylle, mladý jinoch z kmene Rochâ-Recha, což v překladu znamená Červená skála, hledal v té rudé spleti těl svého otce, náčelníka Ayllehea. Procházel podél stolovité hory, která se tyčila vysoko nad něj, když vtom uslyšel hlas. Rozběhl se, i když ne moc rychle, neboť všude ležela mrtvá těla, přičemž doufal, že tichý třepající se hlas patří jeho otci. Doběhl na místo a spatřil opravdu Ayllehea. Hlavu měl vyvrácenou a hned na první pohled byla vidět velká řezná rána na jeho levé tváři. Byl mrtvý. Ayllemu vtryskly do očí slzy. Padl na kolena a políbil svého otce na čelo. Vzal jeho studenou ruku do svých dlaní, vzhlédl nad sebe, vzhlédl do nebe a pronesl krátkou motlitbu plnou citů. Bylo vidět, jak mu po tvářích stékají potoky slz. Nesnažil se krýt, že pláče, bylo mu to v tu chvíli dočista jedno, jediné, čemu věnoval pozornost, bylo tělo jeho milovaného otce.
Prázdno. V západu slunce se rýsovala jen jedna shrbená postava, Aylle. Seděl poblíž skály, na jeho tvářích byly patrny stopy zaschlých slz, zdálo se, že tam bude sedět ponořený ve svých myšlenkách po celý svůj zbývající život, když vtom se ozval znovu hlas. Dočista stejný, jako před pár hodinami, jenže mnohem slabší a třesoucí se. Aylle zbystřil. Znamenalo to, že je tu někdo živý. Někdo, ale ne z rodu Rochâ-Recha, protože ti leželi o několik desítek metrů dál, čili nepřítel. Aylle se natáhl po nejbližším tomahavku a přitiskl se zády ke skále. Očima projížděl bitevní pole, ale nikdo nejevil nejmenší známky života. Náhle zpozoroval silného opáleného jinocha, jak k němu natahuje svoji paži, na které byla vidět zaschlá krev. Třepoucím se hlasem Aylleho vyzval: ,,Pomoz mi, prosím…“ Aylleho to zaskočilo. Byl přesvědčen, že zabil jeho otce, neboť ležel těsně vedle něho, tak nechápal jediný důvod, proč ho zachraňovat. Napřáhl svou ruku s tomahavkem a chtěl ho nemilosrdně zabít. Vždyť je to vrah!....... Pak si ale uvědomil, že dnes byl vrah každý. Vždyť on sám dnes probodl nespočet duší, přičemž ho ani nenapadlo, že ho ostatní budou brát jako bezcitného vraha. Jeho paže se pomalu vracela. Zadíval se dotyčnému vrahu do očí, ve kterých spatřil zármutek a bezmocnost zároveň, beze slov mu podal svoji ruku. ,,Nemůžu…“ zašeptal neznámý jinoch. ,,Co ti je? Jsi někde vážně zraněný?“ zeptal se Aylle, aby mu mohl ještě případně pomoct. ,,Má ruka…“ řekl slabým hlasem. Aylle vzal jeho ruku, opatrně jí otočil a uviděl škaredě zhnisanou ránu. Neváhal a vydal se rychlým během po úzké prašné cestičce strmě nahoru, na stolovou horu Woo-Ea. Každým měsícem se na její vrcholek vydával kvůli rostlině zvané Agaliyeth, která měla hojné účinky.
Byl unavený. Noha tak tak střídala tu druhou, v bocích ho každou chvílí píchlo a na plících ho ostře pálilo. Nebylo se čemu divit. Celý den bojoval ve velkém vedru, měl poraněnou levou nohu a teď běžel dlouhou dobu do kopce. Ze slunce zbyla už jen malá svítivá skvrna nad obzorem. Na prérii se snášel soumrak. Začínalo být špatně vidět a teplota rychle klesala. Aylle se se supotem zastavil. Otřel si čelo, vytáhl svůj měšec s vodou, napil se pár posledních kapek a sedl si na kámen. K dosažení vrcholu, pokud se to u stolové hory dá říci, mu zbývalo necelých sto metrů, jenže Ayllemu už nezbývaly síly. Nejradši by býval zavřel oči a zapomněl na dnešní den, ale cítil jakousi zodpovědnost. Musí mu pomoct. ,,Že já nejsem egoista…“ povzdechl si potichu Aylle. Pomalu se zase postavil na své nohy a vydal se vzhůru. Každou chvílí zakopl o kámen nebo kořen, neboť už nebylo příliš vidět na cestu.
Vrchol. Konečně vrchol. Nikdy by Aylleho nenapadlo, že bude tak rád, že se vydrápal až na vrchol Woo-Ei. Pomalu kráčel až na samý kraj skály, neboť jen tam rostla ta zázračná bylina, Agaliyeth. Jak se k němu blížil, začínal pod sebou vidět údolí, údolí, které obvykle září všemi odstíny plamenů. Jenže dnes… tma, pochmurno, bolest a mráz. Jeho oči, ve kterých se v záři luny zrcadlily kapky smutku, pomalu sjely do vedlejšího údolí, bojového pole. Poskytl se mu mrazivý pohled. Zem nebyla přes všechna ta těla téměř vidět. Ayllemu se podlomila kolena. ,,Vždyť jsme se téměř vyvraždili…“ pronesl s lítostí v hlase. Náhle uslyšel pod sebou nějaký zpěv. Nebyl truchlící, spíše bojový zpěv. Aylle se opatrně podíval pod sebe, k úpatí Woo-Ei. Spatřil pětici mužů se sekyrami.

Kdo stane mi tváří v tvář,
Zůstane ležet,
Uchovám k vám krutou zášť,
Toť dobré vědět,
…
Kliďte se, zmije,
Kde náčelník jest,
Zda-li je mrtev,
Okuste pěst,
…
Zabijem toho,
Kdo je náš vrah,
Ať stane se z tebe,
Nicotný prach,
…

Zamrazilo ho. Stále přemýšlel nad těmi slovy. ,,zabijem toho, kdo je náš vrah...“ opakoval si. ,,Vždyť všichni jsme vrahové!“ vykřikl…. Náhle pochopil, o co jim jde. O krvavou oplatu. ,,Mají zaslepené mysli, takto to nikam nevede, jen se vyvraždíme navzájem…“ pomyslil si Aylle. Rychle utrhl Agaliyeth a spěchal po úzké pěšince dolů.
Noha ho začínala bolet čím dál tím víc, ale bolest překonával myšlenkou, že jemu o život nejde. Alespoň zatím ne. Po chvíli stanul na bojišti. Viděl, jak se jeden muž rozpřahuje sekyrou a… tichý naříkající křik. Se slzami v očích se rozběhl bezmyšlenkovitě k pětici mužů. ,,Přestaňte!“ vykřikl. Muže to viditelně překvapilo. Otočili se a s úžasem pronesli: ,,Aylle? Co tu děláš?“ ,,Zachraňuji zraněné na rozdíl od vás, kteří je nelítostně zabíjí!“ odvětil ukřivděně. ,,Oni jsou vrahové, uvědomuješ si to? Musí zemřít!“ řekl Qei-Qui, jeden z pěti mužů. Aylle ho dobře znal. Byl to člověk, který se velmi lehce ,,vznítil“ a moc nepřemýšlel o následcích svých činů. ,,Vrahové jsme my všichni! To chceš zabít i nás?!“ zeptal se ostře Aylle. ,,Zabili našeho náčelníka, Tvého otce!“ řekl Qei-Qui. ,,Já dnes zabil plno lidí a určitě mezi nimi byli otcové, synové nebo významní lidé! Je náhoda, kdo přežije nebo kdo koho zabije. To je válka. Co bylo, bylo. Přece se kvůli válce nebudeme nesnášet celý náš život. Navíc ta válka byla nesmyslná, ani nevím, proč a za co jsem bojoval. Já teď chci zachránit ty nešťastníky, kteří by jinak umírali dlouho.“ Pronesl Aylle. ,,To já taky, chci jim to umírání zpříjemnit…“ chraplavě se zasmál někdo z ostatních čtyř mužů. Aylle ho neznal, ale tímto se mu už navždy nesmrtelně zprotivil. Nikdo ho nebral vážně. Všichni se smáli a bezmyšlenkovitě zabodávali sekyry do lidí na zemi. Ayllemu vytryskly slzy. Rozběhl se proti pětici mužů, odstrčil je pravou paží a chtěl běžet k ,,vrahovi“ svého otce…. Tupá bolest v týle a studené ostří sekyry.

Kdo žíti chce v míru,
Kdo sdílet chce lásku,
Slavnostní hrob,
Životu na památku,