Cesta do pekla, ke hvězdám a zpět, čtvrtá část

Sedl si vedle mě a mlčel. Nepodíval se na mě, nic. Vyhovovalo mi to. Ale chtěla jsem mluvit. Chtěla jsem si popovídat o tom, co se tenkrát stalo. Nešlo to.
O přestávce Michal vstal a šel ke stolu dalších dvou děvčat. Seděl uprostřed a z obou stran byl obklopován dvěmi nejhezčími dívkami ze třídy.
Tobě se nikdy nelíbily. On si s nimi rozuměl.
Mým přáním bylo utéct. Něco mi došlo. Byla to úplná hloupost, ale moc důležitá hloupost. Ale nezbylo mi nic jiného, než ještě jednu hodinu přežít.
Jakmile zazvonilo, utíkala jsem ze schodů pryč a daleko za město a ještě dál, až jsem se octla na naší louce.
Zase to ticho. Nikde nic. Nikdo, kdo by se smál a bavil se. A já jsem byla jediná, co ještě neuměla žít. A já jsem byla jediná, co ve třídě seděla sama a já jsem byla jediná, co měla jen tebe a bez tebe jsem neměla nic.
Nic. David to vyřešil po svém a vykašlal se na to. Ostatní si doma posteskli a šli dál. A já? Jen stála na louce a dívala se k obloze, a hledala tebe.
Nehledala jsem cestu jak dál žít. Já se nesnažila dál žít. Jen jsem chtěla být s tebou. S tebou, být u vás doma a dívat se na filmy a kreslit a bavit se s tebou a mluvit a mluvit a mluvit a vědět, že když si přestaneme mít co říct, tak prostě ztichneme a budeme se jen dívat. Dívat se jeden na druhého a mlčet. A pak by se stejně rozezněla nějaká muzika a bylo by po tichu a my bychom spolu leželi a jen tak koukali do stropu a poslouchali.
Poslouchali tóny z kytar a hlas tvrdých rockerů, kteří nikdy nemají dost své hudby a až se přece jen unaví, vyjde napovrch jejich balada v srdci, jediná balada, která končí šťastně, je právě ta, co mají rockeři v srdci. Jejich měkké a nešťastné srdce toužící po lásce, která se jim dlouho nedostává, protože jejich tvrdou skořápku jen tak někdo neotevře. Ale pak, když jednou přijde a ona k nim přijde, milují a umí najednou žít pro druhého a ne jen pro hudbu. Ano, rockeři umí milovat a umím to i já. Já jsem jeden z nich. A tys mě naučil žít i pro něco jiného, než pro hudbu a ani největší dík na světě nepomůže k tomu, abych ti řekla, jak moc jsem to vděčná.
Jenže bez tebe tady nikdo druhý není. Kde jej mám najít? Kde jen bydlí? Kterým směrem se mám dát? Když budu stát, budu jen koukat ke hvězdám a čekat, až nějaký další zbabělec spadne i se svou hvězdnou zpět na zem a budu doufat, že jsi to ty. Ale v takovém případě bych se nikdy nedočkala, protože ty nejsi zbabělec.
Vrátila jsem se domů. Louka se mi zprotivila, naštvala jsem se na tebe, protože jsi odešel a nechal mě samotnou, rocker ve středu popových králů a královen. Já, David i ostatní jsem zůstali sami, ale jen já neumím žít dál. Opustil jsi mě jen proto, že jsi chtěl vidět hvězdu svých rodičů. Ale nedošlo ti, že na tvé hvězdě s tebou nebudu. Jsem tady, na zemi a sžírám se steskem a vzteky a vracím se domů.
Celou dobu jsem utíkala. Ani na chvíli se nezastavila, nedbala jsem pokřiků svých kamarádů a běžela dál.
Nikdo nebyl doma. Všichni odjeli do práce.
Vzala jsme do ruky cédéčko, které když se rozeznělo, praskala okna. V těch písničkách bylo tolik vzteku, stesku a smutku, že se i obloha rozplakala, když uslyšela první věty.
Házela jsem vším, co mi přišlo do ruky, rozbíjela domečky ze sirek, co jsme spolu postavili a vyhazovala je z okna, shazovala knížky z poliček a kopala do nich a z očí mi přitom tekly slzy jako hrách a z úst se mi draly vzlyky a sprostá slova. Slova, která vyháněla ze srdce všechen smutek. Slova, která se jen odrážela od zdí a neměla žádný smysl, neovládala jsem je, neovládla jsem nic. Prostě jsem nechala všechno plout a téct napovrch, jak to chtělo a doufala, že až za chvíli spadnu na zem a budu jen tisknout koberec svýma rukama a že usnu a budu někde pryč. Že se ve snu budu procházet po místech, kde jsem vždycky chtěla být. Že zapomenu na všechna trápení a budu šťastná.
Když se tak stalo a já ležela obličejem ke koberci a polykala tisíce slz s tisícem otázek a prázdných odpovědí, zaslechla jsem dupot po schodech.
Byly to schody zdobené krásným červeným kobercem, kdykoli jsem se po něm procházela, měla jsme pocit, že jsem slavná rocková star a že na mě ze všech strany křičí fanoušci.
Byly to hlasité a uspěchané kroky a za chvíli se vyřítily do mého pokoje..
…rozletěly se dveře a někdo tam stál. Rozbušilo se mi srdce, chtěla jsem, aby to byl někdo z hvězd, kdo si pro mě přišel a zavedl mě k tobě. Nechal jsi mě tady a napadlo mě, že tě to zamrzelo a že se ti taky stýská.
Klekl si ke mně.
„Vztek jen posílí stesk a ten se za chvíli vrátí,“ řekl. Byl to Michal, nikdo jiný neměl takový hlas.
Vzal mě za ramena a pomohl mi se posadit.
„Neschovávej svou tvář,“ žádal mě, když jsme proti němu seděla se sklopeným obličejem a utírala si rozmazané oči.
„Nelíbila bych se ti.“
Přesto jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Chyběl v nich ten lesk, co se odrážel, když seděl vedle slečen ve třídě. Měl jiné oči, tmavé, hluboké a říkaly mi, že není takový, jaký byl dnes.
„Znal jsem jej, byl můj kamarád. Přijel jsme za ním, přistěhoval se kvůli němu, protože mi chtěl někoho ukázat, znali jsme se už hrozně dlouho, chtěl mě seznámit s tebou. Tvrdil, že jsi neúžasnější rockerka pod sluncem.“
Prohrábl si dlouhé hnědé vlasy a dal si je za uši.
Na nic se neptal. Vzal mě a vynesl z mého zničeného pokoje ven. Šli jsme ze schodů a pak i po chodníku pod mým balkonem. A pak ještě daleko a pryč a z ničeho nic zabočil k jedněm dveřím a zavřel je za sebou.
Usnula jsem v cizím domě a vůbec nevím kdy. Zdál se mi sen, ve kterém jsi přišel z hvězdy za mnou a chvíli ses jen tak díval.
Nelíbilo se ti na hvězdě, myslel sis, že to bude jinačí. Chtěl jsi, abych šla s tebou a já bych to klidně udělala, ale nechtěli mě vzít k tobě na hvězdu, ta, která byla volná, byla na opačné straně.
Pak jsi mi jen řekl, že tvá hvězda často spí a nemám se trápit, že tě nevidím tak často, jako ty jsi viděl své rodiče. Chtěl jsi, abych ti odpustila a já náhle věděla, že nemám co.
Pak tě hvězda zavolala k sobě a donutila tě odejít. Bylo to poslední setkání s tvou tváří.
Probudila jsem se s křikem a se slzami v očích. Byl to Michal, kdo mě objal, přitiskl si mě k sobě a to s hlavou u jeho obličeje jsem znovu usnula.
Odehnal všechny ošklivé sny. Ten, koho mi hvězdy poslaly, mi řekl, jak žít. Kdybych jen věděla, že ráno si budu připadat, jako by mě zmáčeli ve studené vodě a sebrali veškerou duši, nikdy bych to neudělala. Žádná hvězda nepadá tak rychle. Některé dokonce při cestě k zemi shoří.