Cesta ke hvězdám, do pekla a zpět, pátá část

Další den jsem nešla do školy. Přešla mě chuť se učit. Přešla mě chuť poslouchat informace o věcech, které mi nikdy nic neříkaly.
Kdepak jsi, když tě nejvíc potřebuji, kdepak jsi, když tě nevidím vedle mě. Kdepak jenom jsi. Na obloze ještě nejsi, nejsi ani kolem mě, nejsi ani na fotkách v mém pokoji, nesedíš vedle mě ve škole. Neporadíš mi při písemkách a nebudeš mě držet za ruku, až budu zase smutná. Nic už nebude.
A já v tu chvíli nevěděla, na kterou stranu se mám dát.
Zbyly mi jen sny. Sny, ze kterých mě musel vysvobodit člověk, kterého vůbec neznám. Víš, musel za mnou přijít, posbírat mě ze země a odnést pryč.
Hlavně, že jsi to byl ty, co mi říkal, ať nikdy nepadám, protože vždycky můžu zůstat nahoře. Lhal jsi. Lhal jsi mi, že se mnou zůstaneš navždycky. Říkal jsi, že když se nevzdám, zvítězím, byla to lež. Říkal jsi, že hudba je klíč schovaný v srdci a je vždycky s tebou, zase to nebyla pravda.
Měla jsem tě za jediného člověka, který byl ke mně vždy upřímný. Zase špatně. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vím, že jsi mě podvedl.
„No tak, kdepak jsi, co? Ozveš se? Jen tak, potichu se díváš a ani se na mě neusměješ! Říkal jsi, že tví rodiče za tebou chodí každý večer, tak proč ty nechodíš za mnou? Co? Je snad na nějaké hvězdě někdo, kvůli komu jsi na mě zapomněl? A proč mi neodpovídáš? Proč se mi o tobě jen jednou zdálo? Kdo je Michal? Mluv! Slyšíš?! Přece to umíš!“
Volala jsem do nebe spousty otázek, ale odpovědí mi byla jen ozvěna a ticho. Stála jsem a hrdě se dívala na oblohu a hledala jedinou známku toho, že tam jsi. Jen prázdný prostor bez života, jediný pták skrz něj neproletěl a jediné letadlo nerozpáralo modrou nádheru. Nikdo.
„V tom případě tam ani nejsi! Nejsi na obloze, nenašel jsi tam svou hvězdu a víš proč? Protože tam nepatříš! Byl jsi ještě mladý a neměl jsi nikam chodit! Měl jsi zůstat tady, se mnou a být teď vedle mě! Kdoví, kam tě dali! Možná, že pro takové, jako jsi ty, mají speciální místo. Postaví tě do řady a budeš čekat, až se uvolní nějaká hvězda. Tak ti tedy přeji, aby to byla alespoň nějaká jasná.“
Kde se to ve mně vzalo? Proč jsem na tebe křičela? S jakým úmyslem? Pomohlo to něčemu? Ano! Ano pomohlo! Něco mě zahřálo v srdci.
Neznámý pocit, jaký jsem už dlouho necítila. Odkud se vzal a proč? Něco jsem musela říct. Věta! Pomohlo mi obyčejné slovo. Slovo puštěné do větru a bez odezvy.
„Někdy se láska s láskou nesnáší,“ ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila. Byl to Michael. Už jsem to někde slyšela. Někdo mi už tenhle citát řekl. Láska, která zmizí z povrchu, ale nezmizí ani z jednoho srdce, nepřestane být láskou, ale láska, která zmizí třeba jen z jednoho ze dvou srdcí, se rozplyne a zbude z ní jen stesk.
„Odkud to znáš? Myslela jsem, že ty něčemu takovému ani nerozumíš.“
Nedůvěru v Michaela jsem přece jen měla. Co na tom, že mě vytáhl za snu, stále stál pět kroků ode mě a to byla hodně velká vzdálenost.
„Nejsem zase takový, ale na rozdíl od tebe vím, co to znamená odejít a nechat být.“
Podívala jsem se po něm. Znělo to, jako by se mi vysmíval, jako by chtěl, abych se na něj teď začala zlobit a nadávat mu. Ano, chtěla jsem to udělat. Stejně se ve mně ještě něco ovládlo.
„A myslíš tím…“ Větu jsem nechala otevřenou, tu druhou část měl doříct on. A taky to udělal.
„Že už by ses měla vydat jít dál. Pojď, vezmu tě z odtud, pojď se mnou. Už musíš žít. Dlouho sem chodíš, přestala jsi chodit za ním, protože to pro tebe byla stará cesta. Tohle ti ale jako stará cesta nepřipadá? Jdeš stále na jedno místo…“
„Já nemám kam jinam jít!“ vzdor. Obyčejný vzdor. Takový, který používají jen lidé, co si myslí, že jsou nejukřivděnější na celém světě. A já, jej využila taky.
„Máš, jen si to nechceš připustit. Zůstaň si tady, mně je to jedno,“ ztlumil hlas, „ale já tě k sobě pustím rád.“
Pak se otočil a odešel. Cestou, která se zdála pro ostatní nezdolatelná. Zmizel za stromy a za chvíli jsem byla zase sama.
Byla to těžká volba, nikdy jsem nechtěla zůstat na jednom místě, ale tady jsem měla k tobě nejblíž ze všech míst na světě… NEMĚLA! Neměla, protože tys tady nebyl a já tě ani neviděla.
Nevím proč, ale rozběhla jsem se cestou zase zpět do města. Nechala jsem tady všechno být. Ani jednou jsem se neotočila. Strom, kdes na mě čekával, se lehce zatřepotal a praskla mu další větev, to jediné jsme ještě zaslechla a možná proto se na chvíli přece jen zastavila.
Větev spadla na listí a rozlámala se na spoustu malých kousíčků. Ty se rozlétly do okolí. A stejně tak se rozlétly i mé vzpomínky. Strom už nezacelí místo, kdes odlupoval jeho kůru, už nikdy, nemá na to dost sil. Ale já jsem měla dost sil, abych mohla jít dál. Měla jsem dost dechu v plicích, abych mohla utíkat. Dost dlouhou dobu života před sebou, abych mohla běžet.
Louka pomalu zmizela za pár košatými stromy. Zůstala sama. Bez jediného člověka, bez ozvěny. Keř, pod nímž jsem lehávala, dál jen smutně šelestil a už neměl komu zastírat zrak při pohledu na oblohu. Najde se někdo druhý, louko, neboj, kdo za tebou bude chodit a bude se těšit, až zase stane na zelené trávě, kde to všechno začíná. Pro mě by byla drobná cestička, která se na louce lehce klikatila, jen cestou do pekla.
Tak jsem tedy běžela a běžela a za chvíli už sotva popadala dech, ale stejně jsem běžela a jediný můj cíl byl, abych dohonila chlapce s hnědými dlouhými vlasy a tmavýma očima. Náhle jsem věděla, co mu chci říct.