Skály

Sedím v křesle a přemýšlím, kde se stala chyba... Někde se stát prostě musela. Kdyby ne, tak by byl se mnou a já bych se netrápila! Žil by a byli bychom šťastní! První týden manželství jsem si představovala jinak. Myslela jsem si, že si pořádně užijeme na skalách, ale místo toho zařizuji pohřeb. Oči upírám na prázdnou stěnu a znovu vše vidím před očima jako film. Jsme šťastní, bereme si helmy, kontrolujeme vybavení a on mě z ničeho nic políbí na tvář, jak to měl ve zvyku. Bere jedno lano a požádá mě ještě o jednu karabinu. Podávám mu ji a vím, že ji nebudu potřebovat. Adam natáhne trasu a já pak pouze polezu za ním. „Dávej pozor,“ požádám ho. Snad předtucha. Vím, že má sklony riskovat, ale tuhle stěnu už lezl. Adama jistí kamarád Honza, díky kterému jsme se seznámili. Oba nás vzal na skály, které se staly naším koníčkem.
„Neboj se, Lenine. Nic se nemůže stát. Je to bezpečné a k tomu ho budu jistit. Neboj, zvládne to.“ Ujišťoval mě. Byla jsem nervózní, ale trošku mě uklidnil. Adam už byl ve výšce asi osmi metrů. Zajistil se. Lezl dále nahoru.
„Jirko, nejsou tady pořádné chyty. Nevím, jestli to Leňa zvládne.“ Zavolal dolů. Chtěl mě popíchnout, protože nelezu zdaleka tak dlouho jako on. Ale to neznamená, že jsem špatná horolezkyně. Občas jde poznat, že nejsem tak vyzrálá a zkušená, ale nadšení to většinou vyváží. Pobaveně jsem se usmála, zakroutila hlavou a všimla si, že mi po noze leze klíště. Smetla jsem ho dolů a když jsem vzhlédla, viděla jsem už jen, jak Adamovi podklouzla noha a drží se na jedné ruce a to pouze konečky prstů.
„Adame,“ Zařvala jsem vyděšeně. Bojoval. Snažil se vytáhnout, ale levou rukou moc nesvedl. Stěna kolem něj byla holá. Kam se poděly ty chyty, kterých se držel předtím? Stěna byla téměř rovná. Sem tam nějaký výmol, ale chyty byly opravdu jen maličké a v jeho situaci téměř nehmatatelné. Adam se už neudržel a pustil se. Teprve teď jsem si všimla, že ještě není pořádně zajištěný. Poslední karabina je dva metry pod ním. On padal a já nebyla schopna žádného pohybu. Ani nevím, co dělal Honza. Viděla jsem Adama, jak hlavou narazil do jedné stěny – jasně jsem slyšela, jak mu praskla přilba a pak padal níž a níž. Karabina, která jej držela, byla otevřená a on padal znovu. S trhnutím se zastavil až pět metrů nad zemí. Nepřemýšlela jsem a chtěla lézt přímo za ním. Jen tak, bez lana a jištění. Někdo mě zadržel. Byl to jeden z horolezců, kteří byli na dalších cvičných trasách. Jedna žena zavolala mobilním telefonem o pomoc a další dva muži pomáhali Honzovi s jištěním. Jedna žena – prý lékařka, lezla za Adamem nahoru. Plakala jsem a ani nevnímala, že mě někdo objímá a hladí po vlasech. Upírala jsem oči k lékařce, která pro mě byla poslední nadějí. Přála jsem si, aby se Adam pohnul, zavolal nebo dal nějaké znamení, ale on tam jen tak visel a nehýbal se. Lékařka už byla u něj. Zkusila, jestli má tep a dýchá. Už když viděla šedou tekutinu, která v pramíncích stékala po jeho krku, tušila, že je vše zbytečné. Nezmýlila se. Mírně zavrtěla hlavou. Mi se v té chvíli zhroutil celý svět. Šílela jsem. Ani nevím, co se přesně dělo, ale byla jsem úplně mimo. Drželi mě dva muži, protože jsem chtěla lézt nahoru za Adamem. Pak mi všechno splývá. Vzpomínám si zase na věci, které se staly až po tom, co mi někdo dal injekci na uklidněnou...
A teď jsem v novém bytě, který jsem měla sdílet spolu s Ním, ale On tu se mnou není. Jsem sama, zoufalá a přesvědčená, že už nikdy na žádnou skálu nevylezu. Nechci. Vždy budu mít před očima Adama, jak padá a umírá. Zítra je pohřeb a já nevím, co bude dál. Nevím, co budu dělat a taky netuším, kdy se zase vrátím do normálního života. Ale jedno vím jistě: Nikdy na Adama nezapomenu ...