Cesta ke hvězdám, do pekal a zpět, část šestá

„Michale!“ volala jsem do tichého okolí. Však nikde nikdo.
Myslela jsem, že zase tak rychle nešel a že jej doženu… ale opak byl zřejmě pravdou.
Stejně mi to nedalo. Chodila jsem po celém náměstí a dívala se kolem sebe. Bylo už odpoledne a celkem jsem dostala strach, že by mě viděl někdo ze školy.
Odpovídat na otázky, proč a kde jsem byla, když jsem neseděla v lavici, se mi skutečně nechtělo.
Obloha byla zatažená a celé okolí působilo jako před koncem světa. Ochladilo se, ještě víc, než kdy jindy. Začal foukat vítr.
Celé náměstí najednou dostalo do úplně jiné odstíny barev a vítr rozfoukával neodklizené listí na všechny strany.
Uprostřed našeho městského středu se jako jediný rozjasnil malý parčík.
Pár stromů, za nimiž bylo do kruhu poskládáno několik hnědých laviček, shodilo poslední listí a vyhlížely jen holé větve naklánějící se po směru větru.
Tráva už také spala a fontána, která přes letní období tryskala vodu, byla přikrytá a připravovala se na další rok.
Vlastně nic zvláštního, všechno bylo stejné jako loni, ba i předloni. Jen já jsem nebyla stejná. Stále jsem se rozhlížela do okolí a mé snažení se přece jen vyplatilo.
Na lavičce u nejstaršího a největšího stromu někdo seděl.
Zády se opíral o tlustý kmen a díval se někam na svá pokrčená kolena. Vítr mu předhazoval dlouhé hnědé vlasy do obličeje a zamezoval mu tím výhled.
Opět jsem se dala do chůze a vydala se za ním.
Snažila jsem se nevnímat cizí pocit, co se mi usídlil někde na duši, ale stejně mě s každým nádechem bodal do plic a nedovoloval mi pořádně se nadechnout. Přesto jsem šla dál.
A zastavila se až u něj. Opřela jsem se z druhé strany o strom a snažila se přijít na vhodná slova. Ale nevěděla jsem, co to „vhodná slova“ vlastně znamenalo.
„Louka je sama. Myslíš, že se najde ještě někdo, kdo tam bude taky rád a pořád chodit?“ zeptala jsem se a dívala se přitom před sebe, jako bych mluvila s někým neviditelným, snad se samotným vzduchem.
Bylo ticho. Neodpovídal. Sklopila jsem oči na mrtvou trávu. Stále bylo ticho.
„Myslím, že ano. Přece nikdo nezůstane na dlouho sám,“ ozvalo se nakonec za mými zády.
„Jen je mi líto, že hvězdy jsou mrtvé.“ Potřebovala jsme to někomu říct. Jako nějaké malé dítě, které zjistilo, že vánoční dárky nosí rodiče a. a přitom jsem věděla, že na žádné hvězdě nikdo nebydlí. Ale stejně jsem tomu věřila a stejně jsem na nich stále hledala. A i když to byla jen hloupá lidská fantazie a svým způsobem lež, bylo mi to líto.
„Víš co, hvězdy nejsou mrtvé. Spolu se svými přáteli vytvářejí obrazce na obloze a navádí zbloudilce ke správné cestě domů. To by přece žádný mrtvý nedokázal!“ Odpověděl mi přesně to, co jsem chtěla slyšet. Našel v ledových hvězdách život. Zase jen myšlenky a fantazie, ale tentokrát nelhal.
„Takže je vlastně.. jen daleko….“ Zamýšlela jsme se a snažila se přijít na to, kde vlastně jsi a kde tě najdu.
„Je blíž, než si myslíš, ale vlastně i moc daleko. Je v srdci. Nemůžeš se jej dotknout, ale víš, že tam je,“ vysvětloval mi.
„Jenže já mám pocit, že v mém srdci je ještě někdo jiný,“ nakousla jsem zase jinou ze svých myšlenek.
„Další hvězda?“
„Ne, druhé srdce.“ Moc se mi tahle má odpověď líbila. Vystihla a řekla mnohem víc, než dvě slova, která obsahovala.
Něco zašustilo a ozvala se tupá rána. Michael přeskočil opěradlo u lavičky a najednou stál vedle mě.
„A to tvé srdce, vyrazí ještě na louku?“ ptal se docela vážně, i když se ptal na hloupost, na moc důležitou hloupost.
„Ne, zapomnělo cestu, víš. Našlo totiž jinou, novou.“
Dokončila jsem dialog a už stačilo jediné, stoupnout si.
Něco se ale stalo. Z šedavé oblohy se náhle vyrojila spousta bílých teček, které pomalu padaly k zemi. První sníh…
„Schválně, kdo chytne první,“ navrhl a vydal se na dlážděnou část náměstí chytit první studenou vločku.
Vyskočila jsem a vydala se za ním. První vločka musela být má. Jenže nebyla…
A nebyla to ani úplně první vločka, co chytil Michal. Byla to jen jeho první vločka.
„Pojď sem,“ zavolal na mě.
„Půjčím ti ji,“ řekl, otevřel mou dlaň a vložil mi do ní malinkatou bílou vločku se spoustou vody kolem.
Zase mi zavřel dlaň a řekl, ať si něco přeji.
Zavřela jsem oči a v hlavě přemýšlela, co bych si mohla přát. Jenže během toho přemýšlení mi na rtech utkvěl polibek.
Vlastně jsem si klidně mohla přát, aby ses vrátil a byl zase se mnou. Místo toho jsem si přála, aby tenhle polibek….. nikdy neskončil.