Cesta ke hvězdám, do pekla a zpět, sedmá část

Jen černý anděl touhou byl,
Když ke své hvězdě přistoupil,
A jen si přál,
Aby na ní nebyl sám.

Jak doteky spálených cest,
Cítil světlo z hvězd,
Na něž výhled měl,
Na svět však neviděl.

Vzal za ruku hvězdu svou,
Jiní přátelé už nebudou,
A vydal se, kam musel jít,
Musel - on nechtěl tam být.

Jak pálit cesty dovedou,
Než nás k cíli přivedou…

Touhle docela obyčejnou básničkou jsem se s tebou rozloučila. Byl jsi moje láska, první velká temná láska, ale přišla za mnou další.
Dnes večer nás čeká další akce. V malém zakouřeném, tmavém a hlavně rockerském klubu se bude konat koncert. Koncert kapely, na kterou by se dalo chodit donekonečna a stejně by to bylo málo.
Budou hladit struny a tak se snažit, že jich několik prasknou. Na každou písničku budou mít jinou kytaru, aby nás co nejvíce oslovila hrdá melodie. Rachot bubnů budeme zase cítit až v sobě. Někde hlouběji než v duši nebo v srdci, bude to v nás, v celém těle.
Dá se vnímat každý tón, každý úder do činelů, každý akord na kytaře, všechna slova ve tvrdých textech. Každý výkřik nadšených fanoušků. Pohledy všech okolo, kterým v očích bijí další salvy hudby. Ze srdcí dodávají celé kapele chuť pokračovat, budeme zavírat oči a znovu je otevírat a pískat, křičet a přidávat se do zpěvu.
A až se vrátím, vezmeme do rukou naše kytary a náš starý mikrofon a budeme doufat, že jednou vyjdeme na jejich místo a budeme mít to potěšení, že budeme moct hrát pro ostatní lidi. Pro obyčejné lidi, kteří umí jednu obyčejnou věc, totiž vnímat.
Budeme hrát další nové písničky a vrážet do nich své vlastní balady v srdci, jen aby oslovily ostatní a oni věděli, že nejsou sami.
Roztočíme to na malém prostoru uvnitř garáže. Budeme křičet do mikrofonu a do zdí tlouct svůj žár. Budeme pokračovat dál a dál, až do noci, klidně i do rána, pořád. Pro nás je hudba největší lék.
A vím, že po mém boku stojí Michael, má stejné srdce a v něm i baladu, která už našla svůj šťastný konec.
Dnes večer budeme spolu, všichni rockeři, stát pod jednou oblohou a čekat, až se rozletí brány a my budeme moct jít ukázat, jak umíme žít.
A nad námi bude padat sníh. Bude se sypat z černé oblohy a tát nám na tvářích. Tvářích, které během koncertu zčervenají a rozehřejí se. Bude z nich jen voda a ta pak pomaličku pokape po lících až ke krku, kde se odpojí a spadne na zem.
Tam se do rána změní v led a bude klouzat a bude to ona, kdo bude středem smíchu malých dětí, kterým se na tvářích bude kouzlit úsměv, když uvidí někoho padat. A bude to zase ona, kdo bude moct za to, že místo úsměvu se jim budou po líčkách koulet slzy bolesti, že spadly zrovna ony… a tak to půjde dál. Budeme milovat a ztrácet, budeme vítězit a v zápětí padat zpět na dno. Dokud budeme žít, pak se i my… ztratíme.