Jak jsem v Nebi mluvil s Nietzschem

Už ani nevím, jak se to stalo. Prostě jsem se tam najednou objevil. Stál jsem tam a všude kolem bylo modro. Přede mnou byla velká brána a u ní stál muž v bílém saku. Když jsem se podíval, nad bránu stálo tam psáno velkým ozdobným písmem: Vítejte v Nebi! Nevím proč, ale něco mě táhlo dovnitř. Muž u brány se mě zeptal na mé jméno, zapsal si ho. Uvítal mě a řekl, abych šel klidně dál. A tak jsem vešel. Byla tam obrovská nekonečná místnost a všude se v malých i větších skupinkách hemžili lidé. Ale jakmile jsem si je prohlídl lépe, nevěřil jsem vlastním očím. Na koho jsem se podíval, tak to byla nějaká velká osobnost. Viděl jsem slavné hudební skladatele, spisovatele, básníky, malíře, vědce, filosofy a mnoho dalších známých lidí. Mezi nimi jsem poznával některé tváře, například Beethovena, Mozarta, Smetanu, ze spisovatelů Dostojevského, Bulgakova, ale i Hamingwaye a dokonce Jaroslava Haška, básníky Francoise Villona, Danteho, Goetheho, Baudelaira, Karla Jaromíra Erbena, Otokara Březinu a další. Malíře Ghoga, Da Vinciho, Picassa… Co byl paradox, tak z vědců jsem poznal Darwina. Darwin a v Nebi? Nedokázal jsem si to vysvětlit.
Tito všichni se procházeli po obrovské místnosti mezi takovými sochařskými skvosty, jako třeba socha Davida z bílého mramoru a okolo zněla hudba z dílny Johanna Sebastiana Bacha. Bylo slyšet tichý šum, jak mezi sebou procházející v klidu rozmlouvají a občas jsem zaslechl i smích. Když jsem ale popošel kousek dále, tak jsem vzadu na velké dubové lavici viděl několik osamělých sedících postav. Přistoupil jsem k nim blíž a spatřil jsem skupinku tří staře oděných mužů. Měli na sobě bílé pláště a nějaký opasek. Domyslel jsem si, že to budou nejspíš staří Řečtí filosofové, určitě jeden z nich musel být Platón, protože jsem zaslechl, jak na něj druhý stejně oblečený volá jeho jménem. Kousek od nich byli další tři muži. Ti ovšem seděli každý sám a vypadalo to, že jsou ponoření do svých úvah. První dva jsem poznal, byl to Immanuel Kant a Arthur Schopenhauer. Když jsem procházel okolo, vůbec si mě nevšimli. Třetí muž seděl ještě více stranou. Zrovna když jsem procházel kolem něj, zvedl hlavu a já jsem ho poznal. Byl to Friedrich Nietzsche.
Neví proč, ale právě tento samotář mě oslovil. „Dobrý den, Vás neznám, jsem rád, že tu vidím novou tvář, mohl bych si Vámi popovídat?“ Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, ale nakonec ze mě vypadlo: „Ale samozřejmě, pane Nietzsche, bude mi ctí.“ Odpověděl mi: „Vidím, že jste mě poznal, tak to se představovat nemusím. Chtěl bych se vás zeptat, jak to v dnešní době vypadá na zemi, od dob, kdy jsem žil já? Změnilo se to už konečně k lepšímu?“ Tak jsem mu začal vyprávět: „Myslím, že z toho, co vám řeknu, budete zklamaný. Dnešní doba je daleko horší, než ta vaše. Lidé se od doby, kdy jste žil, hodně změnili. Velmi zpohodlněli. Strašně málo lidí čte knihy od takových velkých autorů, které jsem tu dnes zahlédl, jako třeba od Johanna Wolfganga Goeteho, nebo Fjodora Michajloviče Dostojevského, kterého jste považoval za výborného realistu. Zvláště mladí lidé jsou v dnešní době velmi ovlivnění novými rádoby „umělci“ a sdělovacími prostředky, které ve vaší době neexistovaly. Ale jedno by vás mohlo potěšit, náboženství už v dnešní době nemá na lidi takový vliv, jako za vaší doby. A prosím vás, mohl bych se vás na něco zeptat já?“ Nietzsche mi odpověděl: „Ale jistě, jen se klidně ptejte!... Aspoň, že je konec s tím zatraceným křesťanství…“ prohodil ještě tiše pod knírem. Tak jsem se tedy zeptal: „Víte, četl jsem Vašeho Antikrista, a zajímalo by mě, jak jste se dostal do nebe, když jste napsal takovou knížku?“ Friedrich Nietzsche řekl: „Mě samého to šokovalo, ale je to vše úplně jinak, než jsem myslel, křesťanství totiž nemá vůbec nic společného s Nebem, ba dokonce Nebe křesťanství odsuzuje. Představte si, že Ježíše Krista poslali do pekla, protože, když ho chtěli ukřižovat, tak se vůbec ničím nebránil, ani neobhajoval. A když jsem přišel do Nebe, tak mi řekli, že to největší, co může člověk mít, je život a Ježíš neměl život v úctě. Neudělal nejmenší krok, proti tomu, aby ho neukřižovali, a proto ho poslali do pekla. Moji knihu Antikrist vzali tak, že jsem to pochopil už za svého života, a to, že jsem nevěřil ani v nebe, mi odpustili. A tak jsem tady.“ Poslouchal jsem téměř s otevřenou pusou a nevěřil vlastním uším.
„Mám na Vás ještě jednu otázku, mohu ji položit?“ zeptal jsem se. Nietzsche odpověděl kladně: „Ale jistě, jen se ptejte.“ Tak jsem se tedy zeptal: „Co si myslíte o spojení vaší filosofie s fašismem a Adolfem Hitlerem? A co Hitler, je v pekle?“ Nietzsche: „Ano Hitler je zajisté v pekle, podepsal smlouvu s Ďáblem, což udělala většina světových vrahů. Zde by se hodilo pořekadlo Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění,“ pousmál se. „Na toto téma jsem se často bavil s Karlem Krylem, který tu taky někde je, viděl jste ho? Je to skvělý člověk." Já: „Karel Kryl tady je taky? To je můj oblíbenec, znám všechny jeho písně nazpaměť.“ Friedrich Nietzsche pokračoval: „No a Karel mi taky všechno řekl o druhé světové válce a o Hitlerovi, protože jak jistě víte, toho jsem se naštěstí nedožil. A musím Vám říct, že samozřejmě v ničem s Hitlerem nesouhlasím, všechnu moji filosofii naprosto vytrhl z kontextu a udělal si z ní filosofii k obrazu svému. Například má teorie „Vůle k moci“. Vzal ji doslova a šel za ní i přes mrtvoly. Choval se jako zvíře, jen zvířata nemají téměř žádnou sebekontrolu a neví kdy přestat. Nechápu, jak o mně někdo někdy mohl říct, že moje filosofie je nacistická, nebo nacionalistická. Vždyť jsem v Antikristovi sám napsal: „Nepřejte si vědět, co si myslím o němcích…“ Takový je můj názor na celou tuto věc.“
Naprosto jsem s Nietzschem souhlasil a on jen potvrdil to, co jsem si myslel.
Ale vtom mě něco napadlo. Co já tu vlastně dělám, mezi takovými velikány? Já obyčejný člověk! A tak jsem se zeptal ještě na jednu věc, nevím, proč mi to nedošlo hned: „Napadla mě ještě jedna poslední otázka, pane Nietzsche, co tady já dělám, já, který jsem nic v životě nedokázal, jsem se ocitl tady v Nebi mezi takovými osobnostmi…“ A Nietzsche mi ochotně odpověděl: „Teď Vám řeku něco, co jsem kdysi napsal, myslím, že to pochopíte. Žádný opravdový svět neexistuje. Všechno je zdání pohledu, jehož původ je v nás samých. Žijeme ve vymyšleném světě, který vychází z našeho hlediska. Naše velkolepé abstrakce jsou ve skutečnosti fikce, které si vymýšlíme. Náš svět je uměleckým dílem, které je neustále tvořeno a přetvářeno. Za touto iluzí nic není a celé naše umělecké dílo se svým způsobem vytváří samo.“
Chvíli jsem před ním ještě stál a zíral do dálky. Pak jsem se posadil vedle něj na dubovou lavici, začal jsem přemýšlet a už jsem se nezmohl ani na slovo.