Ještě chvíli...

Dřív bylo všechno tak snadné.. Ráno jsem měla nachystané věci na oblečení, teplý čaj na stole a svačinu v lednici. Kde jsou ty časy, když jsem mohla sedět v lavici a malovat svět kolem sebe, viděný dětskýma očima. Byl to svět krásný, veselý a plný barev. Jak krásné bylo hrát si a nelámat si hlavu s tím, co přijde za chvíli. Vždyť to jsem ani netušila, co je to chvíle...
Jednou ráno jsem se vzbudila a chtěla si obléct nachystané oblečení a vypít si čaj. Oblékám si kalhoty, ale najednou zjistím, že mi jsou malé, jdu do kuchyně a čaj na stole nestojí. Pak zahlédnu obraz v zrcadle, ale to, co se v něm odráží, není tvář té malé holky, co se ještě včera schovávala za máminou sukní. Už vídím dívku, která nepotřebuje chystat oblečení. Už ví, co si má obléct, a jak se vaří čaj.
Jsem dospělá a vím, co je život. Ale jak ráda bych se vrátila zpět do dětství, kdy jsem radovala z každé maličkosti. Ale nemůžu, je pozdě. Musím jít dál a na ty krásné chvíle vzpomínat. Musím se chovat jako dospělá, protože nikoho nezajímá, že bych si raději hrála s panenkama. Nemůžu, to dospělí přece nedělají.
Ale já prostě ještě nechci řešit starosti dospělých, ještě ne, prosím... Nejsem na to připravená, jsem ještě duší dítě.
Příjde chvíle, kdy se dospělou budu muset stát, ale teď mě ještě nechte snít o pohádkovém životě a o princi na bílém koni. Ještě malou chvíli, chvilinečku. Slibuji, že pak se ta holka změní v ženu. Bude dobrou matkou, tetou, sestrou, manželkou a vším, co se od ní bude očekávat.
A možná už ráno zjistím, že pohádkový svět neexistuje...